Patrik Kovačovský

11. 4. 2011

Vyjadřovací škála Patrika Kovačovského (1970), slovenského umělce a laureáta ceny Oskára Čepana (1996), který je v Praze známý zejména svými projekty s výtvarníkem Petrem Niklem, je široká. Kovačovský se zabývá sochou ve smyslu užití klasických sochařských materiálů (žula, mramor), ale i objektem, který velmi často propojuje s videem. Příkladem je Mapovanie priestoru – Virtuálna pamäť, 1999, kde nalezený vrak motocyklu s umístěným videoprojektorem promítal, jakoby živá bytost, záběry okolní krajiny. S videem experimentuje též samostatně, kromě toho se věnuje fotografii, kresbě, grafice a také malbě. Právě malba, byť se na ni u Kovačovského dosud méně upozorňovalo, tvoří pozoruhodnou součást jeho tvorby. S rozličnými přístupy intermediálního výtvarníka se můžeme seznámit v nedávno vydané monografii Patrik Kovačovský, výber z tvorby 1994-2010. Kniha je koncipována do kapitol podle použitých výtvarných prostředků a tvoří ji texty kunsthistoriků a kurátorů Zuzany Bartošové, Dušana Brozmana, Beaty Jablonské, Edith Jeřábkové, Borise Kršňáka, Romana Popelára, Pavlíny Vogelové a Bogdana Wajberga. Jedná se jak o texty vzniklé originálně pro tuto monografii, tak o texty k proběhlým výstavám Kovačovského.

Témata, která umělec zpracovává ve svých různorodých aktivitách, tvoří rovněž široké spektrum. Zajímá ho otázka, co je to realita a jakým způsobem lze její vnímání posunout. To můžeme dobře vidět např. v cyklu pomalovaných dolarových bankovek ze stipendijního pobytu v USA. Ve svých fotografiích si vědomě pohrává s kýčem napodobuje turistické záběry, které se snaží spojit s hlubším existencionálním obsahem (záběr nohou trčících z písku, ryby jako symbolu italské mafie, zaplavených Benátek). Důležitou roli hraje práce s konkrétním místem, jak to předvedl ve zmíněné instalaci Mapovanie priestoru – Virtuálna pamäť, která měla za cíl evokovat vzpomínky motocyklu na cesty, které urazil. Tato práce obsahuje navíc další z důležitých témat Kovačovského, což je vzpomínka a pomíjivost, časovost lidských věcí stejně jako touha nebo sen. O tom svědčí objekt Túžba, 2006, představující menší letadlo v barvě lidské kůže, umístěné na podlaze kostela při příležitosti výstavy s názvem Kozmos v Klatovech v roce 2006. Vnucuje představu, že letadlo nikdy nepoletí. Není na to zkrátka uzpůsobeno a ani prostor, ve kterém se nachází, mu situaci nezjednodušuje. Téma letu, vzdušných plavidel a letectví je dalším z dlouhotrvajících fascinací Patrika Kovačovského.

Malbou se Kovačovský zabývá od dob svých vysokoškolských studií. První obrazy vytvořené v 90. letech nesou rysy „neokonstruktivismu“, jak umělec sám označuje svoje práce hlásící se k odkazu ruské avantgardy. Stejně jako jeho objekty z první poloviny 90. let, i obrazy jsou v duchu přísně technicistních forem, pravidelných geometrických obrazců a redukované barevnosti. Práce Dotyk (1995) v červenohnědých zemitých tónech je pro toto období typická. (Žel tato díla ve vydané monografii nenajdeme.)

Později se Kovačovský od olejových barev odklonil a oblíbil si akrylovou paletu v často studených pastelových tónech s příměsí bílé. Co se týká formátu, najdeme jak komorní práce, tak malby v životní velikosti. Nelze přehlédnout odkaz fotografického či filmového média. Pohrává si s různými možnostmi reprodukovatelnosti obrazového materiálu. Na plátnech vytváří iluzi záběrů počítačové obrazovky rozložených na pixely, experimentuje se seuratovsko-lichteinsteinským tečkovaným rastrem. Právě možnost důslednější iluzívnosti v malířském médiu, než je tomu možné např. v sochařství, je podle autora jedním z důvodů pro jeho aktivity s tímto výtvarným prostředkem. Jako sochaře ho malba fascinuje svou zdánlivou rychlou proveditelností. Malbu tak často používá vlastně ve smyslu jakési „skici“, jak sám hovoří, tedy jako podkladu pro další, déle trvalejší výtvarné zpracování. Příkladem je zmiňovaná práce Dotyk (1995), kterou rozvinul neokonstruktivistický objekt Privátny priestor (1995) v podobných hnědavých odstínech.

Fotografie často slouží ale i přímo jako zdroj motivu, který umělec ve svých obrazech následně dále zpracovává hledaje nové způsoby manipulace s realitou. Tento způsob práce dobře koresponduje s technicistním, precizním přístupem Patrika Kovačovského, který jsme již poznali z předchozích médií (zmíněné neokonstruktivistické objekty z 90. let připomínající laboratoř Verneova vědce z Vynálezu zkázy). Předlohou může být vlastní fotografie (Privátne more, 2005) nebo poslouží na první pohled banální reprodukce v časopise, jak je tomu např. u dalšího ze silných děl Kovačovského, Švajčiarske dieťa (2003), které vzniklo jako reakce na umělcova blízkého kamaráda. Privátne more (2005) s motivem mužské postavy koupající se ve vaně hotelové koupelny vyniká kontrastní barevností studených a teplých tónů (zelenožlutá, teple oranžová, chladná světle růžová) na stěně za vanou. Pruhy v zářivých odstínech se linou pravidelně jeden vedle druhého, ale zároveň se řádu vzpírají a stékají jeden do druhého, mísí se. Barevnost stěny, jako by nacházející své východisko v zářivých momentech českého koloristy Jiřího Sopka (na kterého se Kovačovský odvolává), zaznamenává o něco jemnější ozvěnu v postavě, vodě a kachličkách vany. Kovačovský používá oblíbené pointilistické tečkování (figura ve vaně) odkazující, jak zmíněno, na šablonu či mechanickou práci. Tato přísnost pokračuje v barevných pruzích nad vanou. Na Privátne more navázal pro změnu filmem Zrkadlá (2010) zpracovávajícím obdobné téma koupání.

 

Patrik Kovačovský (*1970) žije v Bratislave, pôsobí ako vedúci ateliéru „Socha v architektúre a vo verejnom priestore“ na VŠVU v Bratislave. Vystavoval na prestížnych výstavách, ako napríklad sprievodná akcia X. Documenta v Kasseli (DE) v roku 1997, EXPO 2000 Hannover (DE), 15. Trienále grafiky v Tallinne (EE) v roku 2011.

 

Privátní moře, 2005, akryl na plátně, courtesy Hayward Gallery, Londýn, UK.

PATRIK KOVAČOVSKÝ, série Rovnaké naradie / Iné myslenie, 2010, akryl na dřevěné desce, 55×45 cm.

 

Lucie Vonková je teoretička umění.

Find more stories

Home