Luděk Rathouský NAPROSTO OSVĚTLENO

11. 4. 2011

Edith Jeřábková: První práce, které od tebe znám, jsou spojeny s televizním zpravodajstvím a působí dojmem dokumentaristiky, která časem z obrazů vyprchává s tím, jak se z nich ztrácejí konkrétní informace.

Luděk Rathouský: Měl jsem doma trvale puštěnou televizi, přitom jsem pracoval. Pak mě začalo zajímat, jakým způsobem se manipuluje obrazem, co ve skutečnosti televize říká.

 

EJ: Tys to zkoušel na sobě?

LR: Pro mě bylo řešením hotové věci z televizních zpráv přímo vzít a přepisem je dehonestovat nebo zneužít. V té době mě zajímala absurdita toho příjmu. Měl jsem pocit, že kolem roku 2000 se do zpráv dostala zábava. Není důležitá zpráva, ale forma podání, její zábavnost. Pak následovala série, kdy jsem nedělal nová Masmédia, ale recykloval stará. Vyřezával jsem podle nich šablony a stříkal je na papír nebo jsem je promítal jako video. A protože to jsou soudničky, černá kronika, tak se to vlastně moc nemění, kdykoliv to vystavíš, tak to bude mít platnost.

 

EJ: Dříve jsi dělal kresbu denně, nebo několik. Děláš to pořád?

LR: Teď právě dělám jiné věci. Pravidelná až dokonce rukodělná činnost je v mé tvorbě přítomná pořád, akorát to zrovna není v kresbě nebo malbě, ale v šablonách. Než dojde na nástřik, předchází tomu mnohahodinová či celodenní příprava. Možná to je brzda vůči tomu výtvarnému balastu, protože já fyzickou práci k tvorbě nebo k meditaci potřebuji, já jsem prostě haptický typ. Musím přemýšlet při práci, jinak mě to myšlení nebaví.

 

EJ: A když jsi ta první Masmédia překládal na papír nebo plátno, počítal jsi s nějakým posunem?

LR: Úplně na začátku byly malby a nebyla to média, ale vzpomínky na vojnu. Tam jsem si vyzkoušel ten způsob malby, který jsem pak rozvíjel ve zpravodajstvích, kdy mi televizní kulisa přešla do prvního plánu. Zrovna byly povodně, každý den jsem udlal jeden záznam. Maloval jsem tehdejší hrdiny, unavené reportéry. Fascinovalo mě, jak se může z někoho, kdo podává zprávy, stát hrdina. Ale už v těch Masmédiích jsem našel, co to znamená jakási osobitost, něco, za co se zároveň stydíš, ale víš, že to ten druhý nemá. Mně se ty obrazy tenkrát nelíbily. Bylo to dáno tou snadností dosažení.

Jiří Kovanda.: S tím bys mohl být ale taky spokojený, ne?

LR: To ale bylo v začátcích, Jiří. Oni tě vlastně chválili za ten primitivismus. Ta snadnost výsledku byla prostě neuspokojivá…

 

JK: Mě osobně naopak ta snadnost velmi uspokojuje.

LR: Ale mně se to podařilo vlastně mimochodem.

 

JK: Přesně to mi přijde dobré. Jestli je něco snadné nebo komplikované, to není žádná hodnota. Pořád ale mluvíme o zdroji a posunu, ale i to, jak je to namalované, je velmi důležité. Témata jsou závažná, ale malířské zpracování je nevážné, místy až komické.

EJ: Ale kresby jsou až lineárně přesné a lehké, i když ta výrazová složka je také umocněná a jsou schválně zatíženy různými strukturami bodů a mřížek.

LR: To je možná dané i technickými okolnostmi. Jsou dělány na lesklém křídovém papíře, ta kresba se nevrství a nedá se šrafovat a dělat triky, je to prostá linka, čára od čáry, není to takové to čmarykování. Takže už tímto omezením ta kresba ztrácí možnost podobnosti s nějakou klasickou formou.

 

JK: Tady jsme zase u toho, jak jsi mluvil o rukodělnosti a rituálnosti.

LR: Mám až fyzicky zakódovanou potřebu manuální práce. Doufám, že snad existuje něco jako manuální inteligence. Ale přitom se nesnažím si zdokonalovat řemeslo. Když se něco naučím, nějaký způsob, trik, tak ho nerad opakuju, musím pak hledat jinou cestu.

 

JK: Myslím, že to v těch věcech máš obsaženo, tu vytříbenou formu, kreslířskou a malířskou, tu nechceš přijmout. Myslím, že to je dobré.

EJ: Já si naopak myslím, že tě ta vytříbená forma zajímá. Třeba ty nové obrazy, které parafrázují Mistra Vyšebrodského oltáře.

LR: Tam mě zajímal hlavně způsob traktace těch zadních plánů, toho terénu. Ono se mi to protnulo s krabicemi. Já vždycky, když nevím kudy kam, tak začnu dělat krabice nebo struktury. Zabýval jsem se tím prostředím, pak jednoduchým znakem – tak se tam objevily samé jednoduché věci, ručník, vlajka.

 

JK: Pro mě jsou dominantní válečkové vzory.

EJ: Tebe baví, jak se tam stýká geometrie s dekorativismem?

LR: To za prvé a za druhé se mi líbí ona jednoduchost dosažení absolutního efektu. Dekorovat něco si nedokážu představit. Ale tady to splňuje strukturu dekoru, a při- tom to je strašně snadné, je to taková prasečí výtvarničina. Nejdřív mě zajímala ta hra zadních plánů, a pak mě teprve dostaly exprese hlav… no podívej se třeba tady na toho kozla, jak se tváří. Zajímalo mě, jak jsou ty obličeje polámané. Tady oko skoro mimo hlavu. Mě baví si vzít něco takto vyšinutého. Taky mám rád ikony, ale nemám se k nim jak vztáhnout.

JK: Pro mě jsou důležité vykloubeniny a ty pohyby v tvářích, ta jemnost gest.

LR: Každý ten pohyb, gesto, má přesný význam. A aby byl čitelný, tak to malířské provedení musí být přehnané.

 

EJ: Pro mě je naopak zajímavé, jak vyjímáš citace, jako v postmoderně. Proč právě ty motivy z Vyšebrodského oltáře používáš? Kvůli výrazu, formě? Často se tam objevuje námět společenství, který jsi v obrazech měl skoro od začátku – lidi nebo zvířata u stolu nebo Rafani na schůzkách atp.

LR: Společenství, ale ve vyšším principu civilizace. Já jsem si vzal toho Mistra Vyšebrodského, protože tam jsou všechny věci už vyřešené. Je tam hierarchie, dějinné nánosy, mezilidský vztahy a vlastně spoustu věcí nemusím řešit, ale můžu je takto vyjadřovat.

EJ: Tebe zajímá středověký prostor obecně? Pořád se k tomu vztahuješ i přes literaturu apod. Jako kdybys dělal srovnávací oblouk mezi dnešní společností a tou středověkou.

LR: Ano, ale nemyslím si, že je to srovnávací, spíš mám na mysli jednoduchou věc – lidi byli úplně stejní jako my, jenom se pohybovali v jiných kulisách. Bylo to také období schizmatu, skončilo období pro jednoho boha, přestala fungovat jedna idea. Toto je důležité i pro současnost.

 

JK: U těch obrazů jsou hlavní tři věci: figury vyjmuté ze starých obrazů, geometrická kompozice a ty válečky.

EJ: A zesílená forma.

LR: Právě to myslím, že v současné malbě trochu chybí, i ten postmoderní moment. Říkal jsem si, že to udělám takto pitomě a náročně a propojím natvrdo ten geometrismus se spektakulárním přístupem a zobrazivou malbou.

JK: A ty válečky všechny máš?

LR: Mám. Kupuju je na Aukru a různě. Teď mám ještě třináct půjčených od jednoho známého po dědečkovi, který byl malířem pokojů v Broumově. Nejstarší je myslím z roku 1921, nejmladší asi z roku 1978.

 

JK: Ty válečky působí tak prostorově.

LR: Tady je úplný začátek té gotiky, ještě se svíčkami. Tím, že potřebuju pořád dělat, udržuji kontinuitu myšlení. Když přestanu, tak pak nutně přecházím přes takováto přechodná období.

 

EJ: Já u těch nových věcí vnímám dost výrazný distanc a taky napětí mezi tou závažnou formou a tou nemalovanou aplikovanou technikou šablon a sprejů. Obsahově mi to pořád směřuje k tomu společenství a vlastně možná taky k Rafanům.

LR: Je to možná způsob myšlení, který je postavený na nějakých konceptuálních základech, ale nechává si dost velký prostor i pro imaginaci a ani ne tolik pro sebe jako spíše pro toho diváka. A to je okamžik, kdy se to s Rafany moc nepotkává, protože oni jsou víc inženýrští.

 

EJ: Ale jakási magie u Rafanů taky funguje.

LR: Ano, ale na dohledatelných, jasných a jednoduchých konstruktech. Někdy se naopak domnívám, že pro diváka není ten výsledek Rafanů natolik čitelný, ale pro mě, který vidí do karet, je někdy tak lineární, že mě to až sere. Kdežto divák to často nevidí, je to pro něj tajemné až do konce. A pak jsou věci, které vznikají jinak, a ty mě zase baví, například video s husami nebo otrhávání listů ze stromů. To jsou příčinné věci, které vzniknou, ale výsledek je otevřený. Mě takový věci baví víc než jasný konceptuální přístupy. Podle mě existují dvě základní varianty přístupu – jedna je založená na tom, že cítíš tu hmotu, a druhá na tom, že víš co vidíš. A postupem času se vlastně všechno umění stává dekorem života. Umění otiskuje věci, které se ztrácejí v novém budoucím kontextu. Umění je vlastně jakási forma komprimace sdělení, které už jednotlivé dokumenty doby nejsou schopny ve své jednotlivosti a mnohosti podat. Umění propojí vzájemně ty body a je schopno se navázat na mysl budoucího a jiného. A taky v sobě udržuje stav dětství a připomíná ho. To, co my děláme, je vlastně pořád spojeno s dětskou činností a umělec to vrací ostatním do života.

EJ: Opravdu? Mám trochu problém říkat, že umělec vnáší někomu do života ztracenou hravost. Vždyť i děti, když si hrají, tak to není žádná hra, to je vážná věc.

LR: No pro nás to je taky vážná věc.

 

EJ: A říkat, že umění je dělání něčeho zbytečného?

JK: Já myslím, že to tak je. To, co dělám já, je vlastně úplně zbytečné, to nemá žádný přímý utilitární význam. Umělec sice může dělat to, co dělá to dítě, ale na rozdíl od něj už většinou ví, co dělá, zná důvody.

LR: Měl jsem ke školství vrozenou nedůvěru. Máma mě chtěla poslat do lidušky, a já jsem jí řekl, že tam chodit nechci, že mě to malování opravdu baví. Přišlo mi absurdní, že se budu učit něco, co mě baví. Znal jsem to z hudebky. To bylo první zklamání. Chtěl jsem hrát na harmoniku, a oni mě dali na housle.

 

EJ: Vraťme se ale ještě k té fázi, kdy se televize proměnila v objekt, v portrétovanou věc.

LR: Televize je jako náměstí doma, zprostředkovává imaginární kontakt se společností. A v té době se mi to stalo. To jsem byl po Akademii. Uvědomil jsem si prázdnotu.

 

EJ: A co ta televize reprezentuje tady?

JK: Světlo.

LR: To jsou zobrazené emoce.

 

EJ: Totéž máš i s počítačem a mobilem (např. TV křeslo, Vánoce, Nokia III – podzim).

LR: To s tím souvisí. Je to moment, kdy komunikuješ s někým, koho miluješ, přes techniku. Je to tak daleko a tak blízko. Můžeš se kdykoliv s kýmkoliv spojit, ale kolabuje to v momentě, kdy ten druhý nechce.

 

EJ: A jak je to se světlem a zářením? Celá výstava v Jelení na tom byla založená, ale přibylo tam ještě přirozené světlo svíček. Všude tam něco svítilo, diody, monitory, plameny…, vždycky je to důležitý moment na obrazu, ze kterého často vychází i kompozice.

LR: Líbí se mi na tom ta čistota. Záře vzniká tím, že tam zůstane čisté plátno. To je to místo, které je nedotčené tvorbou a nejvíc září. Líbí se mi ten kontrast.

 

EJ: Mezi informacemi kolem a prázdnotou toho místa? Jenom zdůrazňuji ten posun k zabstrahování. Už to není zdroj příběhů, je to nějaký abstraktní „symbol“ nebo „prvek“.

LR: To je jenom posun k emoci, od obrazu společnosti k samotnému fenoménu emoce, kterou přístroj vytváří.

 

EJ: A jak je to s těmi Rafany tedy? Vyjadřuješ se jako Rafan a pak ještě některé z těch akcí, performancí a schůzek zobrazuješ malbou. Něco, co už je zpracované, znovu přepíšeš, přemaluješ?

LR: To je zase přepis nějakého momentu, emoce, která je jenom moje. Vlastně si přivlastňuju tu společnou zkušenost. Je to osobní inventura, veskrze pozitivní.

 

EJ: Nemáš třeba pocit, že se v té rafanské akci něco nevyslovilo dostatečně?

LR: Ne, to je vyloženě přivlastnění. Je to akt, kdy společně vytváříme nějakou věc – já si to vztáhnu jen k tomu svému prožitku. Je to vlastně sobecká věc, subjektivní emoce. To ale neznamená, že je nepřenosná. Václav Magid to řekl úplně přesně: „Já mám pocit, že ta vaše hudba je zajímavá především pro vás.“ A já se k tomu vlastní prací až pionýrsky hlásím, protože říkám: „I já vám potvrzuji, že tomu věřím, že to je supr.“

 

Luděk Rathouský (*1975 v Broumově) žije a pracuje v Praze. V letech 1999-2005 studoval pražskou Akademie výtvarných umění (Jiří David, Vladimír Skrepl, Veronika Bromová, Michael Rittstein). Zakládající člen umělecké skupiny Rafani.

rathousky.blogspot.com

 

Zrození II, 2010, akryl, plátno, 200x 180 cm.

LUDĚK RATHOUSKÝ, Křeslo, 2007 akryl plátno, 100×100 cm. 

LUDĚK RATHOUSKÝ, bez názvu 01, 2002, gel, krém na boty, papír, 62x90cm, foto: archiv autora.

 

Edith Jeřábková je kurátorka, Jiří Kovanda je umělec a pedagog.

Find more stories

Home