Národní hodnoty mezinárodního bienále

11. 12. 2010

BIENÁLE současného umění v Benátkách je díky dlouholeté tradici pokládáno za nejprestižnější přehlídku umění ve světě. Už v roce 1895, kdy jeho brány slavnostně otevřel královský pár Umberto I. a Margherita Savojská, jej zhlédlo přes 220 000 návštěvníků, ačkoli se museli spokojit se skrumáží obrazů a soch ze soudobého výběru nesourodých trendů. Bienále se rozjelo s velkými ambicemi, ale s kolísavými výsledky. Slunilo se na výsluní společenské popularity, ale také na tuto povrchnost doplácelo. V roce 1910 uvedlo Klimta a Courbeta, avšak v roce 1905 odmítlo účast Picassa, který se v expozici objevil až po 2. světové válce v roce 1948 jako „avantgarda“, společně s impresionisty. Politicky a kulturně strávilo bienále všechno, Hitlera, Mussoliniho i komunisty. Češi a Slováci se tužili od 20. let, kdy v roce 1926 vybudoval architekt Otakar Novotný skvostný národní pavilon, ale během stalinských procesů na počátku 50. let museli dva ročníky vynechat a pak byla jejich účast vágní – Karel Holan, Jan Kojan, Ludvík Kuba, Jan Lauda a další. Ke konci 60. let začali pořadatelé bienále uvažovat pod tlakem studentských rebelií o jeho zrušení. Hromosvodem se staly národní pavilony, budované od roku 1907 jako stánky státní reprezentace, zaručující ochranu i pochybným koncepcím, jež za to dostávaly i vyznamenání. Navzdory protestům došlo k pravému opaku, či spíše zázraku – nezanikly medaile ani ocenění, bienále zmohutnělo a rozrostlo se. Začal být kladen důraz na tematické zadání expozic a prvním příkladem se stal ročník 1974, zasvěcený chilské kultuře, jako kolektivní protest umělců proti diktatuře Pinochetova režimu. Národní reprezentace však fungují soutěživým způsobem dodnes, v samostatných pavilonech, roztroušených v zelených prostorách Giardini di Castello.

V roce 1980 ustavili šéfové bienále A. B. Oliva a Harald Szeemann alternativní sekci Aperto pro mladé umělce, jež byla funkční až do oslav 100. výročí v roce 1995. Pak ji v roce 1997 zrušil Germano Celant, duchovní otec arte povera a komisař 47. ročníku Budoucnost, přítomnost, minulost. Do jeho koncepce se napříč generacemi vešli opravdu všichni. My jsme slavili průnik mládí na bienále už v roce 1993, kdy František Skála došel 850 km do Benátek pěšky, a podle vzoru klasiků vytvořil cestou k vystavení kresby a akvarely. Následná účast Karla Malicha s drátěnými plastikami v prostoru při jubilejním ročníku 1995 byla symbolická. Upozornila v duchu tématu Identita a jinakost komisaře Jeana Claira, kritického odpůrce Aperta, na nadčasové hodnoty v umění. Škoda jen, že jsme tuto nadčasovost nepodpořili katalogem k expozici, vznikl jen leták. K tomu jsme ještě sdíleli nevelký výstavní prostor společně se Slováky. První katalog byl vytištěn až v roce 1997 kurátorkou Olgou Malou pro instalaci Ivana Kafky Odnikud nikam, sestávající z 997 lukostřeleckých šípů zavěšených od stropu ve směru proti sobě, a pak v roce 1999 pro Veroniku Bromovou s videoinstalací ženských příběhů ZemZOO. Tento 48. ročník bienále byl ostatně díky veteránu Haraldu Szeemannovi přelomový. Komisař anektoval k tradičním výstavním prostorám přístavní doky Arzenál s důrazem na prezentaci nových médií a performance a pod heslem dAPERTOTutto vyzval k účasti ženy a mladé umělce. Pro expozici v původně italské centrální hale pozval i 30 čínských emigrantů z N. Y., čímž nastartoval nový přístup k národní účasti, jež dílo vztáhla nikoli ke státní příslušnosti, ale k místu, kde bylo vytvořeno. Kult mládí dodržel také ve svém dalším 49. ročníku v roce 2001 s tématem Platforma lidstva, podloženým vírou v globalizaci světa a lidské rodiny, v prezentaci mezi novým dokumentem a paměťovými záznamy, za hojné účasti etnických minorit. Tematická výstava nesla název Aperto over All. V našem pavilonu byl už jasný rozchod obou národů, pro takřka hybridní expozici Jiřího Surůvky a Ilony Németh. Od dalšího ročníku v roce 2003 bylo rozhodnuto o střídavé účasti obou států, čímž se národní reprezentace zcela rozředila.

50. ročník roku 2003 vynikl nadměrnou spekulací. Ředitel bienále Francesco Bonami zrušil roli hlavního komisaře a nahradil jej skupinou kurátorů s koncepčním důrazem na požadavky publika. Národní reprezentace se roztříštily o soutěživost jednotlivých vystavovatelů. Koncept našeho kurátora Michala Kolečka a skupiny Kamera skura vcelku úspěšně představil boží symbol jako figuru sportovce. Další účast se nás ale týkala až v roce 2007, kdy se při 52. ročníku slavilo 110. výročí bienále, zúčastnilo 76 zemí a počet pavilonů vzrostl za poslední dekádu na dvojnásobek. Byl také zvolen nový šéf bienále, Američan Robert Storr, jehož téma bylo poněkud rozpačité – Myslet smysly, cítit duchem. Otazník se vznášel nad celkovou úrovní výstavy i nad českou instalací Ireny Jůzové, jež se řadila k nejslabším. Vznikla panika, aby bienále vůbec nezačalo nudit. Pro další 53. Ročník 2009 byl opět jmenován hlavní komisař, Daniel Birnbaum, jeho tematické zadání znělo Tvorba světů. Slovenská prezentace Romana Ondáka byla zdařilá.

Ostatně pokus ředitele Knížáka mařit volbu Langa vybraného porotou a nahradit jej ruskými umělci žijícími u nás se ukázal být paradoxní ironizací tématu bienále – ILLUMInations – metaforicky řečeno Osvícení národů. Kurátorka Bice Curiger totiž upozornila, nikoli náhodou, na tradici bienále v prezentaci národních hodnot umění. V době, kdy se ve světě i v samotné Itálii množí nadnárodní a exotická bienále a kdy v samotných Benátkách střídá přehlídku umění světová architektura, je toto zamyšlení nad národními hodnotami umění v mezinárodním kontextu určitě velmi užitečné.

 

VERONIKA BROMOVÁ, ZemZoo, 1999, video, kinetický objekt, foto: Martin Polák.

 

Vlasta Čiháková Noshiro je výtvarná kritička.

Find more stories

Články