Konstituce pro dočasný prostor ROZHOVOR S KURÁTORY MANIFESTY 8 VÍTEM HAVRÁNKEM A ZBYŇKEM BALADRÁNEM

11. 12. 2010

Vjera Borozan: Jak jste se k Manifestě dostali a jak jste ji a priori vnímali? Z textů v katalogu je patrné, a nejen z nich, že se všechny kurátorské kolektivy vymezují vůči samotné platformě bienále v podstatě kriticky.

Vít Havránek: Mechanismus a procedura výběru jsou takové, že rada Nadace Manifesty osloví vybrané jedince nebo kolektivy, aby zaslali své koncepty reagující na otázky nebo teoretické okruhy. Ze zhruba patnácti oslovených návrhů Rada vybrala šest, jejich autory pozvala na pohovory do Murcie a z těch pak byli vybráni tři finální. Manifesta má vlastní historii (srv. The Manifesta Decade, E. Filipovic, B. Vanderlinden), která byla do jisté míry symptomatická pro proměny vztahů mezi západoevropským a východoevropským současným uměním. Pro nás to byla přirozeně doposud největší příležitost převést do reality myšlenky, nápady a principy uvažování o smyslu umění a vystavování. Abych se vrátil k otázce týkající se kriticismu, je evidentní, že institucionální kritika je už delší dobu nedílnou součástí teoretického diskurzu. Takže je přirozené, že se člověk staví kriticky k jakékoliv, a tudíž i vlastní instituci a k tomu, co ho instituce nutí dělat, jaké obrazy, reprezentace, témata a problémy instituce sama vysílá. Na příkladu Manifesty to bylo dobře vidět, kriticismus vůči instituci byl obsažen ve všech třech sekcích. Zkrátka kriticismus už je dnes součástí jakéhokoliv koncepčního uvažování. Otázkou zůstává, nakolik kritika zůstane v poloze rétorické floskule a nakolik jsme schopni ji zrealizovat v rovině praktické, a tím překonat dualitu teorie a praxe.

 

VB: Jedním z východisek Manifesty 8 bylo kolektivní kurátorství. Byly zvoleny tři kurátorské týmy. Do jaké míry a jak jste vzájemně spolupracovali?

Zbyněk Baladrán: Předpokladem byla spolupráce. Samotný tranzit je mezinárodní tým složený z pěti kurátorů. Sejít se a něco vymyslet je celkem náročný proces. Takže jsme se všechny tři kolektivy už na začátku spontánně shodly, že chceme pracovat nezávisle, ale zároveň se vzájemně koordinovat a informovat se o tom, co děláme.

VH: Náročné bylo, jak říkal Zbyněk, už to, že každý tým se musel koordinovat mezi sebou. Byli jsme v kontaktu a debatovali s ostatními týmy. Někteří byli nakloněni spolupráci víc, někteří míň, a někdy je zkrátka málo času, což byl případ Manifesty 8, takže k výraznějším interakcím mezi třemi týmy nemohlo dojít.

VB: Zajímavé je, že se všechny tři kurátorské kolektivy vymezují i vůči tématu samotnému, tj. dialogu se severní Afrikou.

VH: Určitě, já si myslím, že pro to existují dva důvody. Je to už zmiňovaná rovina institucionální kritiky. Pokud jde o název a téma, tak jsme ho vnímali také v kontextu skutečnosti, že bylo de facto nadiktováno institucí, i když v tomto případě je Rada složená z intelektuálních osobností a debata s nimi o tématu byla víc něž zajímavá – v mechanismu realizace velkého bienále se téma může zcela vyprázdnit, banalizovat nebo se z něho stane nesmysl. Druhá věc je téma samotné. Začali jsme se jím zabývat v souvislosti s naší zkušeností s Atlasem a Monumentem transformace a s tendencí většiny lidí ze střední Evropy neustále historizovat. Postupně jsme došli k tomu, že není možné udělat projekt o dialogu Evropy a severní Afriky, který by se zaměřil jenom na současnost a specificky na současné výtvarné umění. Evropa a severní Afrika byly celá staletí v historických vztazích, napětích, výměnách a zrcadleních. A když jsme začali poznávat, co umělci v severní Africe vytvářejí, zdálo se nám vytržení současnosti z toho kontextu ještě problematičtější. Zároveň je tu také celé spektrum umělců, kteří žijí na Západě, kteří pocházejí z toho regionu, a téma diaspor a vlastní kultury zpracovávají jazykem současného západního umění, při vědomí západoevropského publika. Určitým způsobem překládají pro Západ zkušenosti dvojí nebo trojí identity, kterou mají. V samotné severní Africe, která je zcela nehomogenním kulturním i politickým prostorem a kterou jsme při průzkumu rozšířili na mediteránní prostor, zjistíte, že současné umění roste z mnoha podhoubí – z místních poválečných modernit a modernismů, z premodernistických tradic i ze západního mainstreamu. Jelikož jsme odmítli spojovat výstavu s debatou o národních, politických a náboženských identitách, rozhodli jsme se hledat jak mezi umělci z Evropy, tak ze Středozemí osobnosti, jejichž umění zkoumá jak hlubší předpoklady fenoménů identifikace a sebeidentifikace,takzcelamístní příběhy jedinečných uměleckých autonomií. A řekli jsme si, že by jedinou korektní odpovědí na stanovené téma bylo udělat skutečně historickou výstavu, což na platformě Manifesty není možné, z důvodů časových ani finančních.

VB: Jak jsme už konstatovali, všechny tři kolektivy se vymezují vůči tématu, pokud jde o jeho artikulaci výstavou, ale zároveň se k tématu vztahují prostřednictvím paralelních projektů. Tranzit navrhl publikaci „Reader“, ACAF „Inkubator panafrického bienále“ a Chamber of Public Secrets televizní debaty na Al Jazeeře. Proč toto téma řešíte jinou formou?

VH: Formát výstavy je pro zvolené téma skutečně nevhodný, pokud se výstava nekoná na dvou kontinentech zároveň – o čemž jsme s kolegy z Egypta a Libanonu také diskutovali. Pokud mluvíme o rovnoprávném dialogu, musíme si položit otázku, kolik lidí z Afriky a kolik z Evropy může výstavu vidět, a pokud představuje překážku omezená možnost cestovat do Evropy a ekonomická náročnost takové cesty, musíte uvažovat o jiných alternativách. Druhá věc je, že se všechny týmy snažily nějakým způsobem vyvinout formáty, které mají delší trvání a které můžou skutečně komunikovat svéprávně z obou stran, což výstava, kterou člověk musí vidět, vlastně nemůže splnit. Takže se všichni snažili najít odpověď na otázku, jak vytvořit smysluplný projekt, který komunikuje interaktivně na obou stranách stále ne úplně propojených světadílů.

 

VB: Jak jste začínali a jaký byl váš postup?

ZB: Prvním krokem byl určitý základní výzkum, snaha poznat prostředí, poznat kontext Středozemí, zjistit, jaké jsou tam kritické reflexe, jak se vztahují k Evropě a podobně. Zároveň jsme poznávali umělce, potomky imigrantů, kteří už žijí v Evropě a pocházejí z ní. Začali jsme diskutovat o rámci výstavy a o tom, jak by mohla fungovat. Hledali jsme spíš adekvátní formáty, tím myslím, že jsme se chtěli vzepřít schématu bienálové přehlídky. Teprve postupně se začala konkretizovat představa, jak by ta výstava měla vypadat, co by měla znamenat pro ostatní umělce, co pro nás, co pro diváky.

VH: Existovaly dvě paralelní linie – jedna koncepční a druhá představovala klasický výzkum, který jsme dělali i po internetu, oslovovali jsme lidi, aby poslali portfolia, fotky, filmy. Nechtěli jsme mít apriorní koncepci. Pracovali jsme zároveň na koncepci i na výzkumu a postupně se to sbližovalo.

 

VB: Několik důležitých východisek jsme už naznačili, přehodnocení postkolonialismu, dialektiku praxe a teorie a pak také radikální subjektivitu…Jaký byl klíč pro výběr umělců?

ZB: Toto byl zprvu rozpor, ale nakonec to myslím rozpor není, protože jsme nevymýšleli abstraktní rámec, do kterého se snažíš vybrat a zasadit umělce. Šli jsme na to opačně, hledali jsme obecné kritérium pro výběr umělců, které jsme si pracovně pojmenovali jako hledání pozice radikální subjektivity. Zajímal nás výrazný, osobní pohled na svět, který není tolik svázán s územ toho, co je považováno za dobré umění. Čím víc jsme uvažovali o takových umělcích, tím víc jsme zjišťovali, že i oni mají nárok mluvit do procesu vznikání výstavy. Takže nejvíc kurátorský akt byl náš výběr umělců.

VH: Všichni víme, že existuje cosi jako umělecký mega „mainstream“, který pokrývá celý globalizovaný svět. Můžeme tedy sledovat určitou praxi umělecké tvorby, která se učí na školách, která je skutečně globální. Já bych to určitě neodsuzoval, je to určitý standard. Tento standard plodí neuvěřitelné množství velice podobných prací, které jsou určitým přitakáním systému. Vychází ze škol, pokračuje trhem, institucemi atd. My jsme se chtěli vyhnout tomuto „mainstreamu“, který má v současnosti podobu jakéhosi post-konceptuálního formalismu, tedy určité formalizace konceptů, modernit, modernismů a příběhů, které jsou geograficky odlišné. Proto jsme hledali umělce, kteří jsou, jak říkáme, radikálně subjektivní. V katalogu rozvádíme a charakterizujeme radikální subjektivitu jako ikonoklastický, hybridní, transgresivní, rezistentní koncept umělecké praxe. To znamená, že jde o určitou praxi, jejímž prostřednictvím umělci existenciálně pochybují o smyslu umění a přinášejí radikální řešení toho, co umění vůbec je a může být.

 

VB: A v jakém momentě jste se dostali k myšlence konstituce? Co je její ideou?

VH: Kurátoři vždy vytváří jakousi mikropolitiku. Převádí teorii, imaginaci, řád, pravidla a peníze do reality výstavy nebo jiného projektu a jsou zodpovědní i za bezprostřední praktikalitu, ve které musí být zároveň obsažena i teorie i proklamace. Na základě zkušenosti jsme zjistili, že právě to byl jakýsi dluh Západu. Nebo naše deziluze z toho, že úžasně inspirativní dekonstruktivistické proklamace od Deleuze až po postkoloniální studia k nám sice dorazily, ale to, jak se lidi (včetně těch, co je přinášeli) chovali, co produkovali a jak pracovaly instituce ve finále, vše odpovídalo zaběhlému hegemonickému systému. Toto jsme se snažili zvrátit „konstitucí“. Dali jsme k dispozici všechny potenciální pravomoci, které kurátor v rámci malé mikropolitiky výstavy má, umělcům, aby mohli změnit praxi. Protože cokoliv bychom vymýšleli, tak by to byl vždy určitý diktát. Náš postup vyvolal u umělců spoustu rozdílných reakcíc včetně neporozumění nebo odmítnutí. Někteří si mysleli, že to nemyslíme vážně, jiní to odmítli úplně, nejviditelnější odpovědí byla skupinová performance Burning out the Constitution.

ZB: K určitým rozkolům došlo hned na prvních schůzkách, které jsme s umělci měli. Kdybychom od začátku uvažovali o tom, že je přizveme k jednání o výstavě, vyhnuli bychom se spoustě problémů. Jednak to někteří vnímali jako rétorické gesto a také kolidovaly určité praktikality vyplývající z toho, že už jsme byli vázáni smluvně a produkčně s institucí Manifesty.

 

VB: Jak to konkrétně fungovalo? Nechápali to umělci pouze jako určitou hru, kdy je kurátor pouze vybral a čekal, co se stane?

ZB: Když jsme umělcům začátkem května sdělili tu myšlenku, tak se ukázalo, že pracujeme s heterogenní skupinou pětatřiceti lidí, kdy je jasně dané pouze to, že máme dělat výstavu a že jsme to delegovali na nás všechny. Jasně jsme deklarovali, jaké jsou naše představy, a odmítli jsme celou diskuzi moderovat, chtěli jsme se vyhnout určitému hegemonickému aktu, který z toho vyplýval. Pak došlo k úplně jednoduché věci, kterou zná každý, kdo se ocitne ve větší skupině lidí a demokraticky se snaží na něčem dohodnout. Část lidi diskuzi ignorovala, část lidí ji odmítla, část lidí byla entuziasticky pro, ale měla své jasné představy, které další část vnímala jako manipulaci, a vznikl tak jakýsi roztříštěný dialog, který bylo někdy komplikované udržet, zvlášť když chyběl někdo, kdo by to řídil. Zajímalo nás, co se stane.

VH: Na druhou stranu, nejsme výsledkem frustrovaní, protože umělci oceňovali skutečnost, že nejsou tlačeni k žádnému výsledku. Fakt, že tu nebyl žádný imperativ přijít s nějakým formálním nebo jakýmkoliv řešením, není fetišizování neúspěchu. Další problém spočíval v tom, že nikdo nestanovil ani proceduru, na jejímž základě by bylo možné rozhodnout o tom, co se zrealizuje. Součástí celého toho procesu bylo stanovit postup, jak rozhodovat. Nakonec nedošlo ani k tomu a věci se děly živelně na základě momentální energie a nápadů.

 

VB: Když to tedy zpětně hodnotíte, dá se říct, že vzniklo něco jako totální anarchie?

ZB: Já si nemyslím, že to byla úplná anarchie… To slovo možná spíš jen přibližuje něco, co se stalo díky tomu, že se ocitlo pohromadě pětatřicet individualit. Každý chápal toho druhého a chtěl to zohlednit nebo se prosadit. Nevznikaly tam kupodivu žádné hegemonické nároky (i když určité takové tendence se objevily), tím pádem jde spíš o anarchii v principu než při samotné realizaci. Rozhodně jsme nespadli do žádného chaosu.

VH: Pokud to nazveme anarchií, pak jsme se k ní dobrali nějakým postupným přirozeným procesem. Nebyla to anarchie rozhodovací, koncepční na začátku. Nakonec to tak skončilo, jakékoliv zásahy a příspěvky všech lidí byly čistě individuální: udělej si co chceš a spoj se, s kým chceš, a ostatní to nebudou schvalovat, jenom respektovat. To byl ve finále model práce, který obsahoval i řadu antagonismů, s nimiž některé umělkyně a umělci vyloženě pracovali a pracují, jako například Ruti Sela, Emily Roysdon, Sasha Galkina a další.

 

VB: Po shlédnutí výstavy a přečtení textů mám nakonec pocit, že jste v podstatě vytvořili tři paralelní struktury. Vizuální – Výstavu, Teoretickou – Text v katalogu a Mikropolitiku, jejíž jediný výsledek je plakát konstituce a vaše prožitky ze společně stráveného procesu příprav výstavy. Pro mne tím ve finále vznikla obrovská mezera mezi teorií a praxí. Mikropolitika, na které bazírujete, není vidět, je především prožitá.

ZB: Já to vnímám úplně naopak. Myslím si, že to byla realizovaná myšlenková praxe. Kdybychom měli víc času, byli pohotovější a vymysleli to před rokem nebo dvěma, tak to mohlo být v nějakém smyslu dokonalé. To, že něco děláme, nebo že něco neděláme, je součástí procesu, a když na konci nevznikne nic, tak to my zúčastnění víme, ale ostatní to mohou vnímat jako selhání. Možná jsme právě vyplnili onu mezeru mezi teorií a praxí, a z té polarity mezi tím nezbylo nic.

VH: Mezera, kterou jsme chtěli překlenout, se stala zřetelnou a viditelnou – recept na její snadné překlenutí jsme nenašli, protože jsme plně investovali do toho, aby její překlenutí vzniklo na základech autonomie zúčastněných – ne seshora. Reprezentace toho procesu zklamala a v daném případě je nulová. To je evidentní. Ale pokud se z toho dá něco odvodit, tak se jen potvrdila jedna z tezí politické filosofie G. Ch. Spivaka, podle níž to, že napíšeš, že existuje subalterní žena, neznamená, že se změní, respektive zlepší podmínky jejího života. Toho je možné dosáhnout pouze dočasnou politickou reprezentací. Což v našem případě znamená, že dočasná politická reprezentace toho procesu je možná pouze skrze někoho, ať už je to umělec nebo kurátor nebo skupina. Musí tedy nastat nějaká personální reprezentace, která pak může mít konsekventní, praktický rozměr, ale k tomu my jsme už nedošli. Reprezentace personální je pro praxi nezbytná, ale ve chvíli, kdy jsme se ji pokoušeli iniciovat, byli jsme znehybňováni procedurálními otázkami. Na začátku nám to mohlo být také jasné, ale stejně by k překlenutí mohlo dojít jen na základě hegemonie, již jsme odmítali. Zkrátka jako bychom testovali ten proces živě a došli k něčemu, co bylo teoreticky známé už předtím.

 

VB: Pro mě jako pro diváka se projekt konstituce zdá být příliš uzavřený do sebe a zahleděný do řešení vztahu umělec – kurátor – instituce. Diváka jaksi ignoruje, což bylo vidět i v průběhu vaší několikahodinové zahajovací performance. Jak to vnímáte vy?

VH: Diváka neignoruje výstava, ale neschopnost skupiny formalizovat pro výstavu proces konstituce. To, že legitimita samotného procesu se neodvíjí od instituce, která svěří moc kurátorům, ale od jedinečné skupiny – v tomto případě od umělců – ztělesňovala i naše společná performance. Tato legitimita může navázat jiný vztah s divákem, k čemuž v tomto případě nedošlo, respektive došlo k tomu v podobě, která se v Murcii odehrála (performance a plakát).

ZB: Je hrozně těžké ukázat proces, jehož jsi součástí. V momentě, kdy to začneš dělat, tak ten proces zkazíš – zničíš ho. To je ten vnitřní rozpor.

VH: Zpět k otázce komunikativnosti nebo reprezentace, ta je evidentně malá, nebo skoro žádná. Ale zdá se mi, že vytvořit mezeru a tím vytvořit tenzi, která něco artikuluje, staví do vzájemného napětí sebekonstituci pětatřiceti indvidualit a mašinérii bienále současného umění – taková percepce z mého pohledu odpovídá našemu pokusu napsat konstituci.

 

VB: Chtěli byste ještě něco dodat na závěr našeho rozhovoru?

ZB: Dobré je, že jsme nemluvili o tom, jak ta výstava vypadá. Bavit se o procesu vzniku výstavy je mnohem zajímavější. Pro mne to bylo hermetické dobrodružství, nepřenositelná zkušenost.

VH: Původní plán byl skutečně napsat text konstituce a zrealizovat ho; konstituci pro dočasný prostor, která mohla být inspirací a rámcem pro uvažování o jiných výstavách. Je to možná naivní, ale bylo to očekáváni, které mělo vyjít z naší komunity.

 

Vít Havránek je kurátor a teoretik, lídr iniciativy pro současné umění tranzit.cz a spoluzakladatel prostoru pro současné umění tranzitdisplay. Zbyněk Baladrán je výtvarný umělec a kurátor, spoluzakladatel galerie display a prostoru pro současné umění tranzitdisplay. (manifesta8.com)

 

Tranzit.org (Georg Schöllhammer, Vít Havránek, Boris Ondreička, Zbyněk Baladrán, Dóra Hegyi), Madrid, únor 2010.

ERICK BELTRÁN, Models to construct objects, 2010, instalace, courtesy Erick Beltrán, foto: Zbyněk Baladrán.

 

Vjera Borozan je freelance kurátorka a historička umění.

Find more stories

Články