Hra na rozumění a nedorozumění

11. 10. 2010

PŘÍPAD NÁVRATU dětských nemocí: název pro výstavu dvojice Vasila Artamonova a Pavla Sterce, kteří se v tomto případě posunuli do role kurátorů a podle svých slov usilovali o vyplnění něčeho, co jim na české scéně chybí – dobrých výstav. Svým kurátorským počinem se oba autoři snažili vyhnout u nás tak častému skládání výstavy ze jmen vybraných z úzkého okruhu svých přátel. Zároveň nechtěli skončit u přílišné didaktičnosti, která vystavenému dílu neponechá špetku tajemství. Výstava měla být také alternativou k mnoha projektům, kde se vágní téma stává pojítkem okruhu děl, která s ním tak či onak, neméně vágně souvisejí.

Přemýšlím tedy o výstavě, ještě než o ní mluvím s kurátory. Rodiče nás v dětství vodili k dětem od sousedů, abychom od nich chytili neštovice, jelikož v dospělosti je jejich průběh podstatně horší. Případ návratu – takže jde o určitý princip, alegorii, něco, co opakujeme i v dospělosti? Čím se necháváme nakazit od svých vrstevníků raději rovnou, než později s dalekosáhlejšími důsledky? Průměrností? Nebo sklonem k neupřímnosti?

V textu k výstavě se dočítám o sebereflexi a sebepoznání skrze díla vystavených autorů. Jsou tu zajímavá jména, od těch notoricky známých a s oběma kurátory jednoznačně více či méně propojených (Václav Magid, Zbigniew Libera, Viktor Pivovarov) až po jména, která v našem kontextu zatím nezaznívají tak často (Roee Rosen, Monika Zawadzki). Celou škálu doplňuje legendární kreslíř humoru beze slov Miroslav Barták. Nejstarší díla jsou ze 70. a 80. let, několik jich bylo vytvořeno přímo pro výstavu. Zahajuje ji záměrně naivní až kýčovitá krajinka od Václava Magida, která je ale doplněna texty třídícími potenciální diváky do tří kvazipolitických kategorií podle toho, jestli platí za jídlo stravenkami, jezdí veřejnou dopravou načerno a podobně. Výstava pokračuje Liberovými narcistními fotografiemi, dále se díla točí okolo ženské otázky (Pivovarov), surreální až archetypální sexuality (Roee Rosen) či antropologických narážek (Monika Zawadzki). Vše je zakončeno Bartákovými existenciálními vtípky a velkoformátovou abstraktní mřížkou v podání Zawadzki.

Mám se tedy začít analyzovat, jak jsem se dočetla v textu. Bez něj bych byla pravděpodobně ztracená, takhle mám alespoň určité východisko. A dál? Mám přemýšlet nad vlastní sexualitou? Nad tím, kdy spáchat sebevraždu? Mám dojít k tomu, že nejsem levicový narcis, a tak musím hledat jinou cestu? K čemu asi docházejí ostatní diváci, kteří tak pilně procházejí výstavou a tváří se neurčitě?

Mám velkou chuť napsat, že je to výstava, která nedává nikomu smysl, jen hraje pro nás tak typickou hru na rozumění (a nedorozumění) – to je něco, čím se současná česká umělecká scéna nakazila od sousedů asi už v dětství. Výstavě snad nerozumí nikdo, možná ani sami kurátoři, ale všichni se tváří velmi uznale, aby náhodou nevypadli ze hry. Mě ale rodiče k dětem se spalničkami ani neštovicemi nevodili, a tak mám tyto dětské nemoci stále nad sebou jako určitou hrozbu. Pravděpodobně tudíž celý princip nedokážu zcela ocenit.

S tímto pocitem rozmlouvám s oběma kurátory. Má snaha filozofovat nad tématem dětské nemoci jako alegorie nebo kritiky současné společnosti se jeví jako marná, tak nad tím autoři výstavy nepřemýšleli. Název je podle nich spíše určitým intuitivním dokreslením tématu. Vystavená díla pojí proces sebepoznání, který umělec neprožívá hystericky, ale naopak jej tematizuje skrze určitou metodu: například ironizaci nebo psychoanalytické postupy. Umělecká reflexe zde má být podobná psychologickému zkoumání s tím rozdílem, že je postavena na řadě jemných nuancí, nevyřčených předpokladů. Na základě podobně subtilních souvislostí pracovali oba kurátoři i při komponování výstavy, jejímž záměrem bylo skrze dávku nedořečenosti přivodit divákovi pocit určité paranoie, který by vedl k vlastní sebereflexi. Možná jsem o výstavě měla jednoduše napsat tento poslední odstavec a zapojit se do hry. Nicméně si nemyslím, že to, co výstava v divácích vyvolala, byla sebereflexivní paranoia. Ve mně to byl spíše rozpor mezi tím, jestli jsem skutečně neschopná plnohodnotně vnímat současné umění, nebo je kurátorství egoistickou onanií.

 

Karina Kottová je teoretička umění, pedagožka a autorka projektů zabývajících se zprostředkováním umění.

 

MONIKA ZAWADZKI, #, 2010, dřevotříska, barva, 250×500, foto: Pavel Sterec.

 

Karina Kottová

Find more stories

Články