ALEŠ NOVÁK

11. 6. 2010

V červenci uvedla Galerie Jelení samostatnou výstavu Aleše Nováka s titulem Domácí sochy. Podle textu kurátora Dominika Langa je zde představeno 24 soch. Na vernisáži jsme jich ale s autorem napočítali 27. Tato malá nesrovnalost už sama vypovídá o charakteru výstavy a Novákových děl. Jedná se o kumulaci více či méně nápadných a více či méně křehkých objektů, které mají často potenciál prostorových intervencí. Provázanost a komunikace soch s daným prostorem a s vymezeným „koutem“ je pro jejich vyznění klíčová.

Aleš Novák studuje na VŠUP v ateliéru Kurta Gebauera a jako stážista prošel také ateliérem Svobodové a Skrepla na AVU. Osvědčil svoji kreslířskou i malířskou zdatnost a zaujal klauzurním souborem figurálních maleb tak trochu v „raně bolfovském“ duchu. Už v období zimních klauzur VŠUP 09/10 se ale vydal novou cestou prastaré tradice ready-made a snad ne bez vlivu arte povera. V Jelení představuje i svoje „iniciační“ klauzurní dílo – od stropu spuštěnou lepící pásku, která se odvíjí vlastní vahou. Je zde odkryt pohyb, který je zakódován v samotném předmětu.

Výrazová škála Novákových soch je ale mnohem širší. Nejprve na nás zavane známý pocit banality dýchající z každodenních utilitárních předmětů, jako je talíř, kolíček, odpadkový koš – oživené jen nepatrným vykolejením z normálu. Posléze ale zažijeme intimitu a osobní odevzdání plynoucí z povahy hygienických potřeb nejsilněji vycítěnou v pachové stopě pánského deodorantu okolo vstupu. „Kovandovská lyričnost“ na sebe naskládaných mýdel se elektrifikuje až do brutality dvojice nůžek zabodnutých v zásuvce. Předměty jako lopatka a smeták nebo zubní kartáčky se nesurrealisticky potkávají a spojují. Některé sochy působí artificiálně (naškrobený ručník, konstrukce z ramínek), jiné pracují s maximální skrytostí a efemérností (mop v kumbále, záclonky, bonbóny, které byly přilepeny na okně a posléze se zcela roztekly a odtekly – zbyla sladká louže…).

Novák pracuje s civilností a materiálovým principem „udělej si sám“ – zdatně ale vybalancovává riziko „zakademičtělé citlivosti“, která neurazí, avšak nudí.

 

Aleš Novák, 2010, sochy – objekty, foto: Tereza Jindrová.

 

Tereza Jindrová

Find more stories

Články