ZDENĚK SÝKORA

11. 1. 2010

OD 19. ÚNORA do 2. května 2010 nabídla Galerie hlavního města Prahy v prostorách Městské knihovny impozantní retrospektivu letošního devadesátníka, umělce a pedagoga Zdeňka Sýkory. Po patnácti letech se na totéž místo vrátil s rozsáhlou kolekcí obrazů, objektů a realizací pro veřejný prostor, doplněnou o autentické fotografie,plakáty i o soukromé materiály.
Sýkora se nikdy nezdráhal brát na sebe riziko spojené se zakládáním nových znakových systémů. V tom je dědicem progresivních formotvorných výbojů moderny. Ve svém díle je nejprve radikálně zhodnotil využitím převratného dobového produktu vědeckého myšlení – počítačovou technologií. Výhled do krajin dynamizovaných struktur strojově konstruovaného řádu ho však nakonec přivedl k zapojení nekonečnosti nepředvídatelných vesmírných interakcí, aby tak ponechal svět umění otevřený novým, intuitivním hledáním. S odstupem doby je vzrušující sledovat, jak jeho dílo bezděčně prostupují aktuální tvaroslovná témata, která ovšem vyvstávají ve zcela jedinečných řešeních.
Na přelomu let 1952 a 1953 se v pražské Alšově síni prezentoval svou první samostatnou výstavou. Tehdy již víc než třicetiletý malíř představil poměrně obsáhlý soubor olejů, v naprosté většině krajinomaleb. Když se totiž po skončení války přihlásil ke studiu na Pedagogické fakultě UK, věděl jistě, že chce svůj život bez jakýchkoliv ústupků spojit s nejistotou umělecké dráhy. Studium mu otevřelo solidní výhled na cesty malířské moderny, Cézannem paradoxně završené stejně tak jako nově otevírané. Autor textu v katalogovém dvojlistu, přes dobové preference v monumentálních figurálních kompozicích obhajoval Sýkorovu volbu komorního žánru a oceňoval jeho citlivě vyjádřený vztah k přírodě. Budoucnost potvrdí, že jeho výrok o osobitých výsledcích Sýkorovy malby od této chvíle nikdy nebude jen zdvořilostní frází. V obrazech zpočátku svádí boj o naplnění intencí námětu a současné rozvinutí možností malby, což občas končí téměř informelní texturou. Nešlo tu však o výraz existenciálních pochyb, ale o úporné budování nového obrazového prostoru. Projasnění do jeho tvorby přineslo roku 1959 autentické setkání s Matissovou kolekcí v Ermitáži, těžiště tvůrčích úvah se přesunulo do malby samotné. Mírná eroze totalitní moci a návraty geometrie v evropském umění tvoří jen vzdálený kontext logice stále uvolněnějších kompozic, které se konečně zcela geometrizují. Zájem o intenzivní krajinářský kontakt s přírodou ale malíře nikdy neopustí.
Sýkora vždycky dokázal naslouchat výzvám, které spontánně plodila jeho tvorba a předbíhala tak i vlastní racionální reflexi. Potřeba jistoty řádu kompozic ho přivedla ke zlomové Šedé struktuře (1962–63). Důsledným kombinatorickým způsobem tehdy rozehrál ústřední téma syntaxe obrazových elementů, které spočívá v jejich souběžném asociování i diferenciaci. O rok později již představuje výsledky zapojení počítače do skladebné strategie v černo-bílém provedení kruhů, půlkruhů a trojúhelníků. Později v barevné a prostorové expanzi vytváří obrazy a objekty, ve kterých se počítač poprvé na světě stává ve výtvarném umění součástí autonomně rozvíjeného uměleckého diskurzu a nikoliv pouhým napodobitelem stávajících uměleckých děl nebo původcem bezkoncepčních vizuálních výstupů.
O významu, jaký si Sýkorova tvorba v domácím prostředí během mála let vydobyla, může svědčit kolektivní výstava Dodekaedr z počátku roku 1968. Představila jeho struktury v Galerii Benedikta Rejta v Lounech a následně v pražské Galerii D vedle takových autorů, jako byli Arp, Albers, Vasarely, Mortensen, Morellet a Alviani. V politickém tání Pražského jara se tehdejší kurátoři snažili prorazit setrvačnost kulturně politických tlaků a v prostředí tradičně málo vstřícném ke geometrickému a racionálnímu umění předvést tuto zanedbávanou a přitom silnou linii současného umění. Sýkora získává stejné renomé ovšem i v zahraničí prostřednictvím článku vydaném v roce 1970 v časopise Leonardo a o devět let později reeditovaném i ve sborníku vybraných statí nazvaném Visual Art, Mathematics & Computers.
Po zhruba desetiletí mnohotvarého rozvíjení tohoto vizuálního znakového systému přechází Sýkora na počátku 70. let k radikální změně. Dominance řádu a pravidla, která je jen na svých „okrajích“ kontaminována náhodou, se převrací ve svůj protiklad. Důsledek tohoto obratu v náznaku ukazuje obraz Renata (1973–74). Již bez nutnosti používat počítač, s oporou v pouhých náhodných číslech se postupně daří ve stále explozivnější míře přinutit euklidovské prostředky pravítka a kružítka projektovat živelnou dynamiku příbuznou malířskému gestu a akci. Kondenzuje se tu v jedno worringerovská opozice transcendentní přísnosti a biomorfní tekutosti. Na víc než 20 let se Sýkorovým nosným konceptem stávají Linie – opět nekonečně mnohotvárné, opět naplňující komplexní uměleckou řeč, která obzory otevírá a artikuluje a nikdy neumlčuje. A tak divák, alespoň trochu adaptovaný na geometrický výraz a nabitý pozitivní životní dynamikou, může s Liniemi klouzat v dechberoucím čnění na hrotech věčnosti, ovšem smířlivě rozpuštěné v lidském prožívání.

 

Zdeněk Sýkora, Linie č. 220, 2003, akryl / plátno, 200×200 cm; Linie č. 179, 2000, olej / plátno, 195×195 cm.
Foto: Archív Lenky a Zdeňka Sýkorových.

 

Aleš Svoboda je novomediální umělec a pedagog, působí na FHS UK. Vlastní studia na FF UK zakončil prací o kinetismu pod vedením Zdeňka Sýkory.

Find more stories

Články