R A F A n i

11. 1. 2010

KDYŽ UŽ JSEM se konečně chtěl znovu po mnoha letech podívat na Tarkovského Nostalgii a šetřil si na to čas i mentální rozhraní, dostihl mne naléhavý mail. Jeho obsah byl prosbou, abych se pokusil splnit, to jsem před časem slíbil. Napsat něco jako recenzi na 2,5 normostrany a reflektovat výstavu skupiny Rafani v klatovské galerii u Bílého jednorožce. Tamní výstava je totiž jakousi odlehlou rešerší. Pokusem o případné zhodnocení jejich dosavadní činnosti. Nebo já nevím čím vlastně. Chytrá instalace jakoby k něčemu navádí (alespoň v prvním podlaží), kde v intimitě polovysokých boxů, kterými je prostor členěn, se dějí videa, pseudokolotoče atd., které jsou tématizovány čistě rafansky. Což může znamenat něco o Sudetech, a ono to skutečně Sudety připomíná. Mně to připomíná mé dětství a taky nejen proto, že jsem v Sudetech vyrůstal. Mám před sebou (v paměti) černobílé postavy na keramických cukřenkách, solničkách, odbarvenost dlouhých zim, šero tamních smíšených lesů, svíčky hřbitovů a zbytky po válce. Jo, možná tak nějak. Tam se taky Rafani vědomě vydávali a hledali oběšence… traumata, tam se v černých „dresech“ drásali, stříhali a demonstrativně své vlasy spalovali… netuším, jak se na to kdo z nynějších obyvatel díval… ježíši. Knihovna, důležitý bod výstavy, tmavá místnost s černým stropem, kde se uprostřed vyjímalo zapuštěné osvětlení, měsíc na obloze. Po levé a pravé straně, nízko nad podlahou, byly řady knih, katalogů. Důkladně homogenně naštosovány. Paměť, zdroj, inspirace, náhoda! Osobní majetek členů skupiny. Šance se dozvědět ze hřbetů tohoto „hada“, kdo kým je, čím by mohl být, co očekává. Působivé místo, kolumbárium, kde panuje ticho, artificiální svátost. Asi ne náhodou se před touto místností na zemi objevily černé linie, které vymezovaly rámec nějakého tušeného symbolu. Půdorys znaku, jehož význam, tak jako u většiny zdejších artefaktů, Rafani na potkání neprozrazují. Má to znepokojovat, či lyrizovat?!

Jdu o patro výše. Nad schodištěm jsou opřeny nějaké panely či dveře, které zatarasují vchod do místnosti. Je to dílo?! Mělo by být? Pokud ano, pak tedy je! Zahnul jsem doprava a přede mnou se objevila posprejovaná zeď, respektive opět jakýsi tomu uzpůsobený panel. Barevné kruhy a možná i nějaký nejasný symbol, který k něčemu, opět nejasnému, odkazoval, ale jinak to prý dělali první návštěvníci výstavy a nejspíše děti a nedivil bych se, kdyby to dělali, v kontextu Rafanské „ideologie“, Romové, bezdomovci.
Hned za touto pseudozdí bylo umně naskládané dřevo, špalky, myslím, že břízy(?), všude okolo byl nevysoký plůtek, aspoň to tak teď před očima po měsíci vidím. Špalky byly evidentně dost těžké a už to samo o sobě ve druhém patře, v poměrně subtilním domě galerie, mělo svůj půvab a smysl, možná i humor. Nevím, jestli ještě vonělo, asi ano.
Hned naproti se dostanete nad zmenšené bludiště s videoinstalacemi. Hravá věc, která však není rozhodně samoúčelná, ale pracuje s důslednými odkazy většiny rafanských akcí za poslední léta. Je to jakási minigalerie v galerii, prostor v prostoru, na který lze shlížet z výšin našich vědomostí (i naší fyzické výšky), či lépe povědomí co a proč. Letmý chaos, modelové situace o úvahách, záznamy, útržky, touhy.
Otevírám jiné dveře, hmm, nádhera, první údiv. Zahrada kruhového tvaru, umně vystavěná, skutečná, reálná, v průměru tak 4 metry v chladném prostředí. Stačí, opravdu stačí (pro oči, tělesnost), je však zakódovaná. Není jen na okrasu či obyčejný zázrak, i když by mi to tentokrát tolik nevadilo. Kódy v kruhu rostlin a bílého písku se vztahuji ke konkrétní, osobní historii Rafanů, každý keřík, každá rostlina a její řazení má svůj význam. Kašlu na to, mně se to líbí i bez šifer, i když vím, že bez nich by zahrada neexistovala, a tento paradox mne irituje. Mám z toho vlastně radost. Vrchol výstavy, spektakulární, ryze estetický, přesto jímavý ve svém obsahu. Kam se obrátit, co z toho vyvozovat, kde hledat, koho se ptát. A tak už raději stojím v posledním prostoru, který si intenzivně vybavuji. Opět se na zemi rýsují černé linie znaku, neznám opět jeho původ, ale jistě nějaký má, a to se dozvím asi později, pokud budu vůbec chtít (chtěl jsem!). Nad tímto znamením, je to znamení a je to méně než symbol (?), je plocha celé protější zdi (cca 2×5 metrů) vyzářená projekcí. Rafani v této projekci (doslova i přeneseně) klidně – stoicky stojí, černě oděni (a kdyby ne, tak si to domyslím), v tekoucí řece, zády k divákům. Nikdy se k nám neotočí čelem a voda plyne, plyne, plyne, plyne, chvěje se, chvěje se, vibruje i po povrchu podlahy, odráží se ve znaku, tématizuje ho pohybem, zaklíná se přenesením reality řeky, proudící vody, která má své jméno, své místo, svou nepřenosnou silnou emoci. Jak nevzpomenout na jiné umělce, co se s jinými řekami rvali, bojovali. Pramáti i korejské filmy za současnosti.
Odcházím z výstavy…přesáhla hru na politické přesahy (tak typické pro tuto skupinu), přesto reflektuje její hmatatelné dopady. Výstava zůstává pod nehty, není to kalkulace (i když se tak občas vědomě tváří). Výstava splnila můj nárok na organismus podobných přehlídek, stala se tělem, fyzickou hmotou, která produkuje vlastní myšlenky… nic víc vlastně neočekávám… je to maximum. Jinak než v kině, nebrečím, nekanou mi slzy. Zasouvám další bytost do svého těla a nechávám ji žít.

 

Pohledy do instalace výstavy v Galerii U Bílého jednorožce, foto: Jan Freiberg.

 

Jiří David je umělec a pedagog, působí na VŠUP v Praze.

Find more stories

Články