NEHYBNÉ OKNO ZE DVOU A VÍCE MÍST

11. 1. 2010

Autorská výstava Korejce Sung Hwan Kima v galerii Tranzitdisplay je první samostatnou prezentací tohoto umělce v Čechách. A není tomu divu, mezinárodní ohlas si ten- to umělec vydobyl až dílem Summer days in Keijo-written in 1937 (2007), představeném na berlínskem Bienále v roce 2008. Pražská výstava s lyrickým názvem Nehybné okno ze dvou a více míst představuje divákovi čtyři videoinstalace, jednou z nichž je i výše zmíněné dílo. Ústředním motivem výstavy je obraz ženy v přítomnosti muže. Je to však paradoxně tento koncept, který je v této výstavě nejméně zajímavý a pro diváka, který se s ojedinělou tvorbou Sung Hwan Kima setkává poprvé, díky široké škále podnětů snad i nejméně zřetelný. Tvorba tohoto umělce se vyznačuje především spojením dvou médií, videa a performance. Je to však schopnost uplatnit další umělecké prostředky, jakými jsou například poezie, hudba či kresba, které dílu dodávají na autentičnosti, ale také násobí uměleckou subjektivitu jednotlivých děl. I přes to, že se videa tohoto umělce vyznačují jistou dávkou snivosti a zdánlivé abstrakce, jejich kostrou je vždy příběh, který umocňuje estetickou kvalitu a přispívá ke srozumitelnosti díla. Ze čtyř představených videí je narativ nejsilněji akcentován v Summer days in Keijo-written in 1937 (2007), kde– podobně jako v dalších dílech – Kim využívá historie (v tomto případě koloniální minulosti Soulu) a v kombinaci se současností, fiktivními, hudebními a performativními prvky utváří nové souvislosti skrze ryze subjektivní pohled na dané téma.

Performativní aspekt jednotlivých videí, který se vyznačuje účastí umělce jako jednoho z aktérů, je umocněn také samotnou a náročnou instalací. Ta mnohdy staví diváka nikoliv do role pozorovatele, ale do role aktéra, který je skrze vytvořené environmenty součástí zdánlivě abstraktních a vizuálně přitažlivých instalací. V případě Flat White Rough Cut (2004) je návštěvník postaven do prostoru, které mimikuje prostředí videa. V případě From the commanding heights… (2007) pak návštěvník vlastním pohybem po prostoru rozpohybovává desítky tenkých tiše šustících papírů, které nejen zdůrazňují pohyb videa, ale zároveň společně se světlem z promítací plochy podtrhávají absenci statična v kresbách ponořených ve zdánlivé tmě.

I přes to, že některá z děl jsou působivější a tématicky více stimulující nežli ostatní (na mysli mám především video instalci Flat White Rough Cut (2004), která svými rádoby syrovými obrazy připomíná feministické performance 70. let), představuje výstava koherentní celek a dává možnost divákovi nahlédnout do neprobádaného mnohavrstevného světa Sung Hwan Kima, který je plný nekonečně reálných možností.

 

Sung Hwan Kim, Figure 3, Flat White Rough Cut, 2004, video/instalace, foto: Jiří Thýn.

 

Markéta Stará

Find more stories

Home