NEHRANÍ A TRAPNOST

11. 1. 2010

ŘADA SOUČASNÝCH výtvarníků sahá v poslední době k divadlu. O tom, jak vypadají jejich projekty z pohledu herce, hovoří Jan Lepšík, kterého můžeme každý měsíc vidět ve hře Michala Pěchoučka Muži malují a který se zároveň účastnil dvou loňských experimentů Jána Mančušky: Občanské činohry v Kutné Hoře a performance Neviditelný (Hraní v sekvencích) na schodech bývalého Parlamentu.

Kateřina Černá: Liší se nějak práce s normálními režiséry a s výtvarníky?
Jan Lepšík: Výtvarníci používají úplně jiné postupy. Klasicky vyškolení režiséři mívají zaběhnutý postup – očekávají, že se herec naučí text a má názor na postavu. V průběhu zkoušení se pak ujasňuje, jak ta postava bude vypadat. U Michala Pěchoučka to bylo jiné v tom, že jsme scénář vymýšleli společně. Šlo o takové větší nápady, které on pak zpracoval do svého textu.

KČ: Jak došlo k vaší spolupráci s Jánem Mančuškou?
JL: Oslovil mě přes skupinu Buchty a loutky. Nejdřív mi napsal mail a pak jsme se sešli. Povídali jsme si o divadle, pouštěl mi ukázky. Zjistili jsme, že máme podobný smysl pro humor a líbí se nám stejné filmy. Na Mančuškovi mě nejvíc zajímá to, že zkoumá, kde jsou hranice hraní. Jestli je člověk i v běžném životě schopen něco hrát a co to znamená.

KČ: Jak vypadala Mančuškova performance Občanská činohra v Kutné Hoře?
JL: Měli jsme modelový scénář situace, která nastane, když člověk přijde do restaurace. Připravili jsme se na určité typy otázek jako například „Tak povídejte“. To si každý může vyložit po svém a skutečně se rozvyprávět. Nemusí automaticky reagovat tak, že řekne, co má vybráno. Ideální stav byl, když se člověk přes ty otázky a odpovědi dostal do zvláštního transu.

KČ: Poznala to obsluha?
JL: Někdy jsme museli říct, o co nám jde. Byly to zajímavé zkušenosti. Člověk se uvede už tím, jak pozdraví. Celou hru často určuje a otvírá první kontakt.

KČ: Kolik jste měli otázek?
JL: Měli jsme přichystané reakce asi na dvacet otázek. Domluvili jsme se třeba, že na otázku „Co si dáte?“ budu odpovídat herecky, zatímco ten druhý zjistí, jestli má peněženku. Reakce na otázku „Máte vybráno?“ byla „Vybral jsem si ta bílá kolečka z těsta, nakrájená na plátky, přelitá omáčkou.“ Neřekli jste „svíčkovou“, ale popsali, jak jídlo vypadá.

KČ: Jak pevně se takový scénář dá udržet?
JL: Někdy jsme improvizovali. Ale jednou se nám to s Lenkou Vítkovou povedlo udržet docela dlouho v tom dobrém transu. Seděli jsme u stolu sami a mohli se soustředit na obsluhu, na sebe, na celou situaci.

KČ: A šlo hlavně o ten trans?
JL: Trans je pro mě pracovní slovo. Znamená, že se člověk dostane do jiného světa, do hry ve hře. Jako kdyby při nakupování používal určitý typ komunikace. Nebo když sedí v tramvaji, tak by si přepnul na určitý druh stylizace.

KČ: Neviditelný v Parlamentu na mě zapůsobil tak, že jsem ještě několik dní při běžných situacích prožívala určitý posun. Máte na mysli něco podobného?
JL: Ano. Jde o způsob, jak vidíme sami sebe. V něčem to připomíná krátké hry od Becketta, třeba Kroky. Je to na hraně hraní. Jde vlastně o záznam myšlenek, které běží v hlavě.

KČ: Když jste připravovali Neviditelného, jak vám ho Mančuška představil?
JL: Pracoval s námi sólově. Vždycky si pozval jednotlivce nebo dvojici do ateliéru a tam s nimi zkoušel. Propojilo se to až na místě.

KČ: Proč zkoušel s každým zvlášť?
JL: Chce to soustředěnou intimitu. Když je u toho někdo cizí, začnete se předvádět a trošku víc hrát. Používáte osvědčené postupy, ve kterých jste si jistý. Když jste sám s režisérem, odhalujete hranice toho, abyste moc nehrál. Abyste vlastně vůbec nehrál. Aby šlo jen o zprostředkování těch myšlenek.

KČ: Vyžaduje Michal Pěchouček také „nehraní“?
JL: Podle mě vůbec nepřemýšlí o nehraní. Spíš se baví určitou trapností. Pro něj není důležité, jestli herec přehrává nebo hraje civilně. Pro něj je důležitá samotná okolnost divadla. To, že se lidé účastní určité události. Hodně promýšlí, jak bude inscenace celkově působit. Vymyslí strukturu, ale pak nechá hercům volnost v tom, co budou dělat. Na rozdíl od Jána Mančušky, který je v tomhle velmi precizní.

KČ: Vraťme se na začátek. Říkal jste, že normální režiséři mají naučený postup, který výtvarníkům chybí…
JL: Když srovnám režiséry třeba s Michalem Pěchoučkem, tak on není nervózní z toho, že by to nebylo zajímavé. Věří tomu celku, konstrukci, svému výtvarně-režijnímu klíči. Muži malují je vlastně zinscenovaná instalace. Pěchouček napsal příběh k jednoduchému aktu a použil přitom naivistický klíč Spejbla, Hurvínka a Máničky (postavy Seidel, Hubínek a Maličká). Zároveň ve hře zkoumá, co pro něj znamená umění. Myslím, že Ján Mančuška postupuje jinak. Vybere si konkrétní úkol, který do detailu rozebírá.

KČ: Takže u Mančušky jste neměli takovou volnost?
JL: Určitá volnost tam je, protože stále zkoumáte, kdy hrajete a kdy už nehrajete. Když nebudu hrát, jsem to ještě já? Jsem civilní, anebo nikdy v životě nejsem civilní? To je zvláštní, velká propast.

KČ: Je pro vás jako pro herce téma hraní / nehraní přitažlivé?
JL: Na hraní si nejvíc cením toho, když herci uvěřím. Když si řeknu: „Takového člověka už jsem někde ve skutečnosti potkal.“ To je pro mě nehraní. Mančuškovy situace se ale mohou stát úplně každému. Ta hranice je hrozně tenoučká. Určitě se mi stane, že jdu po ulici, zastavím se u výlohy a koukám, jak vypadám. Je to úplně normální.
U Michala Pěchoučka můžete použít i jiné, expresivnější hraní. Pěchouček má také obrovskou výhodu v tom, že může říct: „Ale já nejsem režisér.“ On si ten úkol teprve objevuje. Není zatěžkaný předchozími divadelními zkušenostmi, tím, že by se opakoval. Je zatím tak čistý, že si na divadle může dovolit, co chce.

KČ: Jak jste přišel k roli Seidla ve hře Muži malují?
JL: Od začátku jsme v tom byli s Michalem namočení spolu. Bavili jsme se o tom, kdo bude hru režírovat a kdo by v ní měl hrát. Když se nakonec naskytla ta možnost v Meet Factory, tak Michal říkal: „Hele, a co kdybych to režíroval já a ty v tom hrál?“

KČ: Prý jste dokonce uvažovali o tom, že byste si prohodili role?
JL: Uvažovali jsme o tom, že by Michal Pěchouček hrál Hubínka.

KČ: Kdy se situace vyjasnila?
JL: Když to Michal napsal, vytiskl červené knížky s textem. Jednu jsme dali Na zábradlí, druhou do Divadla Komedie a čekali jsme, co bude. Třetí dostal Jan Horák z Meet Factory. Tomu se to líbilo a řekl: „Tak to pojďte udělat tady.“ V tu chvíli se to rozčíslo.

KČ: Takže jste měli text a začali jste zkoušet. Co se měnilo na místě?
JL: Hraní se do toho tak pomaloučku vkrádalo. Michal přišel s rozkresleným čtvercem, na kterém měl napsáno A1 až F16, a ještě týden před premiérou jsme řešili hlavně to, abychom stihli natřít plátno, které má ve hře zásadní roli. Pak se to teprve dalo dohromady. Vlezlo to tam na poslední chvíli.

KČ: Vpravoval vás Michal Pěchouček do toho, co jsou zač výtvarníci, jak vypadá starý Seidl?
JL: Povídali jsme si o profesorech na školách. Sám učím na soukromé herecké škole, takže vím, že předávat umělecké zkušenosti je prakticky nemožné. Jde spíš o to, jakým způsobem učitel umožňuje vytvářet novou tvůrčí osobnost.

KČ: Bylo náročnější hrát Seidla, nebo postavu v Neviditelném?
JL: Každá ta role je natolik odlišná, že se to nedá říct. Já k tomu přistupuji také tak, že oceňuji setkání s něčím novým. Zajímal mě odlišný přístup výtvarníků. Byl jsem zvědavý, co to bude a jak to na mě bude působit.

KČ: Takže vyhledáváte nové zkušenosti, které vás mohou obohatit?
JL: Pohled výtvarníků na divadlo je úplně jiný. Není to tak, že by člověk přišel s naučeným textem na zkoušku, kde se od něj očekává, že bude hned něco předvádět. Je to spíš taková laboratoř. Ani jedna věc se navíc nezkoušela v divadelním prostředí.

KČ: Něco jiného je ale prostor Meet Factory, a něco jiného schody v Parlamentu…
JL: Schody jsou taková zvláštní spirála. Můžete se dostat na stejné místo, ale na jiné úrovni.

KČ: Souvisí Mančuškovy a Pěchoučkovy hry se současným divadlem, nebo autoři jedou úplně po vlastní ose?
JL: Oba mají povědomí o tom, co se v divadle děje a jaké divadlo se jim líbí. Nechci mluvit za Jána Mančušku, ale Michal Pěchouček současné divadlo sleduje opravdu hodně. Myslím, že jsem neviděl zdaleka tolik inscenací jako on.

Jan Lepšík je herec na volné noze (Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Řeznické, divadlo La Fabrika). V letech 1995-2005 působil v ústeckém Činoherním studiu.

 

Michal Pěchouček, Muži malují – záběr z divadelního představení, foto: Tomáš Souček.

 

Kateřina Černá je redaktorka výtvarného měsíčníku Art + Antiques.

Find more stories

Články