NEDKO SOLAKOV

11. 1. 2010

SMÍCH, STUD, STRACH, láska, hněv, štěstí, euforie, nuda, deprese… a pokud by ironie byla emoce, pak především ironie. To jsou Emoce, nový rozsáhlý projekt Nedka Solakova. Závěrečná část projektu Emoce (bez masek), vystavená v darmstadtském Institut Mathildenhöhe, jež navazovala na dřívější uvedení v muzeích v Bonnu (2008) a St. Gallenu (2009), byla nečekaně a radikálně odlišná od předchozích dvou zastávek. Typicky solakovovským způsobem transformovaný a energií nabitý výstavní prostor v sofijské City Art Gallery (2009) (při jeho první bulharské retrospektivě) a v Darmstadtu opět prokázaly, jak různé Solakovovy příběhy a texty vytvářejí systém absolutního zprostředkování světa. V tomto systému stojí osoba umělce na pomezí skutečnosti, díla a instituce jako privilegovaný účastník nekonečné hry možných aktů komunikace a významů „skutečného“.

Někdy jde o to, vložit skutečnost do uvozovek, jak to bylo k vidění na sofijské výstavě – u vstupu do galerie byly umístěny velké plyšové uvozovky (Quotations) [Uvozovky (2009)], které svět mimo galerii proměnily v rámci výstavy v jednu velkou citaci. V Darmstadtu se však do hledáčku dostal svět umění a umělcova schopnost hrát si s konvencemi, institucemi a pravidly komunikace. V úvodu Nedko Solakov prohlásil: „Mám za sebou spoustu výstav a spoustu samostatných přehlídek. Snažím se proto každou z nich dělat trochu jinak, přinejmenším z toho prostého důvodu, abych se přitom bavil nejprve sám, a potom i návštěvníci. Občas to funguje, občas ne.“ Umělec využívá této únavy z uměleckého světa – a zdá se, že je to únava vyplývající spíš z produkce než z autorství – jako omluvu a zároveň jako motivaci pro to, aby vytvořil něco jiného, začal si hrát a změnil očekávané. Emoce v podobě, jakou dostaly v Mathildenhöhe, nebyly tím, co se očekávalo, a návštěvníci pak projevovali buďto nadšení, nebo vztek, že nevidí očekávanou přehlídku (někteří z nich dokonce chtěli vrátit vstupné). Solakov, inspirovaný předchozí výstavou v Mathildenhöhe, nazvanou: Masky: Proměny tváře od Rodina po Picassa [Masks: Metamorphoses of the Face from Rodin to Picasso] (2009), se rozhodl vše, co po této výstavě zůstalo, nechat na svém místě – včetně podstavců, vitrín, závěsů, zařízení, krytů a osvětlení – vše kromě jediné věci: masek. Práce z projektu Emoce (Some Nice Things to Enjoy While You Are Not Making) a Living [Pár příjemných věcí, které si můžete užít, když si nevyděláváte na živobytí]), stejně jako série kreseb, videí atd., navíc nechal až do konce výstavy zabalené v přepravních bednách. Ze přivezených věcí byla na žádost jejich zapůjčitelů – italského sběratele a ředitele muzea z Holandska – vystavena ve skladu, v poslední z několika navazujících místností, pouze dvě díla. V prázdném, tichém a tak trochu divadelním prostoru mohli tedy návštěvníci zhlédnout pouze detailně provedený model „skutečné“ výstavy Emoce, v němž byla díla umístěna tam, kde podle plánů kurátora měla stát. Popisky i ostatní materiály z právě skončené výstavy vystupovaly v prázdných prostorách bez masek jako zvláštní surrealistická slova a svým způsobem v celém prostoru soutěžily s typickými Solakovovými malými ručně psanými texty a bytostmi upozorňujícími na díry ve stěnách a jiné takřka neviditelné věci v prostoru. Tyto detaily prostor rozmělnily a zaměřily pozornost diváka na jeho určité části, jako kdyby to, na co umělec poukazuje, byla „skutečnost“ (hmotná skutečnost).

Tyto krátké narativní útvary proměnily prostor v médium, a to tak, že s ním pracovaly spíše jako s fyzickým prostředím, jež umělec po určitou dobu obývá, než jako s prostorem vyhrazeným umění. Vypadá to, že Nedko Solakov svým způsobem vstupuje do soutěže s institucí a v tomto konkrétním případě také s rutinní uměleckou produkcí, jež „si nárokuje“ roli prostředníka mezi umělcem a divákem. Tato postmoderní a postkonceptuální hra s autoritou je zároveň ironická a paradoxní – umělec napodobuje své Autorství s velkým „A“, ačkoli fyzicky, emočně a mentálně zůstává oním „prostým“ Nedkem Solakovem.
Jedinečná schopnost vyprávět příběhy zároveň osobním i uměleckým způsobem je jednou z nejzvláštnějších a zároveň konzistentně rozvíjených součástí Solakovovy práce. Je možné ji vystopovat v raných dílech jako Top Secret [Přísně tajné] (1989-90), což je pravděpodobně nejkontroverznější a nejdiskutovanější dílo tohoto umělce, stejně jako v cyklu 99 kreseb nazvaném Fears [Strachy], který byl vystaven na Dokumentě 12 v roce 2007. V pořadači jsou abecedně seřazeny poznámky a texty, kresby a drobné předměty vyprávějící o autorově životě i o období mezi lety 1976 a 1983, kdy jako student věřící v socialismus kolaboroval s tajnou službou bývalého bulharského režimu. Retrospektiva v Sofia City Art Gallery byla organizována obdobným způsobem stavícím na osobních a uměleckých příbězích, a to v podobě rozsáhlé expozice zahrnující malby, objekty, dokumentární fotografie,plakáty, katalogy, tisky a videa. Tyto objekty, umístěné jakoby bezmyšlenkovitě do středu galerie na The Yellow Blob Story [Příběh žluté skvrny] (1997), odkud se rozlézaly po podlaze, sugerovaly ideu chronologického archivu. Vnímání bezprostřednosti a zjevného chaosu bylo povzneseno do absurdních výšin prostřednictvím díla A Life (Black & White) [Život (černobílá)] (1998): malíři natírající bez ustání stěny galerie černou a bílou barvou, přičemž do nekonečna obíhají kolem děl vystavených v jejím středu. Texty na této výstavě (uvedené v Bulharsku poprvé) vyprávěly poněkud méně úsměvným a absurdním způsobem, než je u Solakova běžné, o jeho životě a kariéře od prvních prací v roce 1980 až do současnosti. Bylo to však sdílení nebo jistá zvláštní veřejná zpověď, co diváky vtahovalo do příběhu výstavy i do příběhu Nedka Solakova. Skrze osobu umělce, jenž prostřednictvím textu či vyprávění vytváří paralelní svět uvnitř díla, které se občas samo stává institucí oprávněnou sdělovat pravdu, je možno zprostředkovávat nejenom jeho osobní a profesionální život, ale také celek skutečnosti– jak je tomu v rané instalaci The Truth (The Earth is Plane, The World is Flat) [Pravda (Země je rovná a svět je plochý)] (1992-1995).
Obdobný, ale komplikovanější princip je přítomen v novějších věcech, zahrnutých například do Prospect 1 bienále v New Orleans 2008: A Recent Story with Ghosts [Nedávný příběh s duchy], Pair of High-Heeled Shoes, (a couple of floods) [Pár bot na podpatku, (dvě povodně)] a Some Other Mischievous Acts [Jiné taškařice] (2008). V příběhu se objevují různé události a katastrofy, k nimž došlo v průběhu nedávných povodní v bulharské vesnici Car Kalojan, které vyprávění propojuje s hurikánem Katrina. Z náhodné, slepé a nesmyslné tragédie se v příběhu, vracejícím se až do roku 1205, kdy bulharský car Kalojan porazil Baldwina I – tehdejšího latinského císaře z Konstantinopole, stává „fantastická“ absurdita. Baldwinův duch zuřící nad utrpěnou porážkou se po císařově smrti začne mstít caru Kalojanovi. Tam, kde mizí normální (společenská a politická) logika, začíná fikceotevírat cestu podivným událostem, jako například když budova na sofijské ulici cara Kalojana sama od sebe spadne a v sutinách pohřbí dvě dívky nebo když se bývalá šéfka odboru Ministerstva vnitra pro přírodní pohromy a neštěstí objeví uprostřed bahna naplaveného povodní v botách na vysokém podpatku.

 

Nedko Solakov se narodil v roce 1957 v Červen Brjag v Bulharsku. Žije a pracuje v Sofii.
Vybrané samostatné výstavy: 2009: Dvir gallery, Tel Aviv; Mathildenhöhe, Darmstadt; Sofia City Art Gallery, Sofia; Castello di Rivoli, Turín; Kunstmuseum St. Gallen. 2008: Kunstmuseum, Bonn; Whitechapel, Londýn. 2007: Massimo Minini, Brescia; Galleria Continua, San Gimignano; Arndt & Partner, Berlín. 2005: Kunsthaus Zurich, Curych.
Vybrané skupinové výstavy: 2009: „Play Van Abbe“, Stedeljik Van Abbemuseum, Eindhoven; „For the Use of Those Who See“, Kunstwerke, Berlín; „1989. The End of History or Beginning of the Future“, Kunsthalle Wien, Vídeň; „Techniques“, ICA, Sofia;„Making of Art“, Schirn Kunsthalle, Frankfurt. 2008: Prospekt1. Bienále v New Orleans; 16. bienále v Sydney; „Laughing in a Foreign Language“, Hayward Gallery, Londýn. 2007: „The Word in Art“, Museo di Arte Moderna e Contemporanea di Trento e Rovereto; documenta 12, Kassel; 52. Benátské bienále.

 

Pohled do instalace v Institut Mathildenhöhe, Darmstadt, A Beauty 2 [Kráska 2] 2000-2009, bílá umělá kožešina, černá látka, vycpávky; akvarel na papíru s vyříznutým otvorem ve tvaru půlměsíce, pískované sklo, žárovka. 110 x 200 x 500 cm, s laskavým svolením umělce a Mathildenhöhe Darmstadt a Massima Mininiho, Brescia, foto: archív autora.

Emotions (without masks) [Emoce (bez masek)], 2009, s laskavým svolením umělce a Massima Mininiho, Brescia.
A 12 1/3 (and even more) Year Survey [12 a 1/3 (a ještě více) let trvající výzkum], 2004, pohled do instalace v Rooseum Center for Contemporary Art, Malmö (detail). S laskavým svolením umělce a Rooseum Center for Contemporary Art, Malmö, foto: Dimitar Solakov.

 

Vladiya Mihaylova je kurátorka a kritička umění ze Sofie.Jekurátorkou SofiaCityArt Gallery a odbornou asistentkou na Sofijské univerzitě.

Find more stories

Home