KAPITOLY Z DĚJIN OLOMOUCKÉ VÝTVARNÉ KULTURY 1969–1989

11. 1. 2010

Muzeum umění v Olomouci se ujalo obtížného úkolu zpracování období normalizace na místní umělecké scéně, který navazuje na předchozí projekty Ikarův pád (olomoucká 60. léta) a Nechci v kleci! (české a slovenské umění 70. a 80. let z vlastních sbírek). Je tak jedním z mála regionálních center, která se pustila do soustavného zkoumání nedávné vlastní historie. K výstavě nazvané Skleník vznikl mohutný katalog, který podrobně postihuje umělecké dění, včetně architektury. Kromě syntetických statí jsou zde otištěny rozhovory, vzpomínky, medailony, chronologie, soupisy a další dokumentace sledovaného období, čímž jeho autoři připravili cenný materiál pro další hodnocení daného období. Je ale škoda, že obsáhlý a všezahrnující katalog kopíruje i samotná výstava. Interpretaci by prospěla přísněji koncipovaná expozice, která by prezentovala to nejkvalitnější, čím místní prostředí přispělo k vývoji českého umění. Jistě je obtížné provádět selekci mezi žijícími autory, zvláště na domácí půdě a místními kurátory, z nichž někteří tuto dobu v Olomouci dokonce spoluformovali. Bez tnutí do až příliš živého vznikla výstava přehuštěná díly do počtu, která nepřesahují regionální horizont. Snaha o domnělou objektivnost a postižení všech proudů, s sebou nese i mnohem nepříjemnější efekt: nedostatečné akcentování olomouckých specifik,např. soustředění olomouckých autorů v 80. letech na kresbu, které vedlo Jiřího Valocha k pasování hanácké metropole na „hlavní město československé kresby“ té doby. Olomoucká „výtvarná kultura“ (termín, který soustavně muzeum razí) je zde rozdělena podle různých kritérií: na figuraci,architekturu,inspiracipřírodou, geometrii, kresbu, exil, oficiální scénu, polooficiální a neoficiální scénu, instituce a oddíl modernity a tradice. Na podrobnější rozbor bohužel není v této krátké zprávě prostor, zmíním jen prezentaci oficiálního umění, kterou odbývá několik katalogů, plakátů a dokumentace výtvarných děl do architektury a pomníků. Vystavení formou dobových kartotéčních lístků je invenční, nicméně poplatná díla nevznikala pouze pro veřejný prostor. Dojem z výstavy kazí i instalační neobratnosti, seskupování na základě formální podobnosti, aniž by se respektovala podstata děl. Zkrátka, v olomouckém skleníku se toho pěstuje příliš mnoho, takže kvalitní rostliny nepoznáme, a je v něm možná až nadmíru domácky teplo. Na kritičtější přístup k odkazu místního umění doby normalizace je zřejmě třeba většího časového odstupu, výstavu Skleník vnímejme jako dobře připravený odrazový můstek.

 

Slavoj Kovařík, Bez názvu, 1976, foto: Muzeum umění Olomouc.

 

Terezie Nekvindová

Find more stories

Články