Jesper Alvaer

11. 1. 2010

INTERVIEW JE fragmentem delšího rozhovoru zaměřeného na různé formy spolupráce, které se objevují napříč dosavadní tvorbou Jespera Alvaera. V souvislosti s participativními projekty zmiňoval Jesper možnost uvažovat o ne-uměleckých účastnících projektů jako o jisté ingredienci vlastní práce. Jedna z otázek, které se v této souvislosti otevřely, je, do jaké míry se v projektech založených na spolupráci s dalšími lidmi skrývá nebezpečí manipulace…

Jan Zálešák: Když jsme před chvílí mluvili o manipulaci, vzpomněl jsem si na váš společný projekt s Isabelou Grosseovou nazvaný Reprezentace národa. Zajímavé je, že v tomto projektu, který manipulativní strategie skutečně zahrnuje, jsou participanty lidé ze světa umění. Dá se říct, že jste v tomto případě zvolili poněkud drsnější přístup právě proto, že se jedná o „insidery“?

Jesper Alvaer: Možná bych měl připomenout historii projektu a pak se můžeme podívat na jeho manipulativní aspekty. Na začátku stálo pozvání Národní galerie, abychom pro Mezinárodní trienále současného umění ve Veletržním paláci (2008) připravili novou práci. To pozvání nás docela překvapilo, ale pak jsme si řekli, že by mohlo být zajímavé pracovat přímo s kontextem Národní galerie. Věděli jsme, že jestli v NG chceme za současných podmínek nějak pracovat, musíme uchopit situaci, v níž jsme se nacházeli, jako celek. Abychom lépe porozuměli celkovému kontextu, rozhodli jsme se navštívit všechny ředitele muzeí umění sdružených Radě galerií České republiky. Samozřejmě jsme se chtěli dozvědět, co se v těch muzeích děje, z čeho pramení jejich problémy a jak se jim daří dosahovat dobrých výsledků. V této fázi byl náš přístup stále velmi otevřený a ani nás nenapadlo, že bychom měli něco nějak manipulovat, i když jsme pochopitelně věděli, že každý takto nastavený projekt musí zahrnovat kritický postoj. Ani tehdy, kdy už jsme měli za sebou takových třicet rozhovorů, převážně s řediteli zmíněných institucí, jsme si nebyli úplně jistí, co dál. Převládaly negativní dojmy. Často jsme se museli doprošovat, abychom se s některými lidmi mohli setkat, neměli zájem se s námi bavit – a to nám přišlo zajímavé. Někde byli otevřenější, ale většina nemluvila jazykem, který jsme očekávali, což souviselo s tím, že jsme tyto instituce oslovili s vědomím institucionálních praktik a diskuzí, které se odehrávají v zahraničí. Možná to bylo trochu příliš jednoduché, přenést ta témata sem a pokoušet se klást chytré dotazy.

JZ: Takže jste nebyli spokojení s mírou, do jaké jsou představitelé místních institucí schopní zabývat se tématy, která pokládáte za důležitá?

JA: Ano, obecně jsme cítili nedostatek institucionální sebereflexe.Většinou jsme se setkávali s velmi starosvětským uvažováním, nedostatečným promýšlením vývoje instituce v měnící se době a s absencí nějaké vize. Účastnili jsme se také schůzek v NG, které se ale týkaly jen praktických problémů spojených s přípravou projektu. Samozřejmě že těch praktických záležitostí, které jsme museli diskutovat, nebylo málo, ale my jsme čekali něco jiného. Proto jsme uvažovali nad tím, že bychom řekli: OK, takhle ten projekt zkrátka udělat nemůžeme. Zároveň jsme ale věděli, že v mezinárodním kontextu probíhá už několik desetiletí podnětná diskuze o uměleckých institucích. Napadlo nás, že by projekt mohl být vhodný způsob, jak tento diskurz představit v českém prostředí, a hledali jsme způsob, jak tato institucionální témata artikulovat prostřednictvím 29 textů, které již jsou součástí kánonu institucionální kritiky – klasických textů dotýkajících se jejích různých aspektů. Dali jsme si tu práci a upravili každý text tak, aby odpovídal lokálním souvislostem (konkrétnímu muzeu umění), a pokusili jsme se rozšířit je tak, aby vypadaly jako dobré kompenzační portréty. Kompenzován v nich je právě nedostatek toho, co jsme od rozhovorů původně očekávali. Bylo nám jasné, že kdybychom se zpětně ptali jednotlivých ředitelů, tak by nesouhlasili s tím, že jsou portrétováni nebo reprezentováni prostřednictvím výroků o jejich vlastní činnosti v muzejním kontextu. Možná by uznali, že je to zajímavé, ale určitě by nechtěli tyto výroky spojovat s vlastními jmény. Ani zástupci NG, která se postarala o překlad textů, protože má specializované překladatelské oddělení, by nesouhlasili, kdyby znali skutečnou povahu projektu.

JZ: Takže překlady dělala sama Národní galerie?
JA: Ano, souhlasili s tím, že se postarají asi o polovinu překladů. Zbytek jsme zajistili sami. Ani v rozhovorech s kurátorem a dalšími lidmi, kteří měli v NG na starost přípravu trienále, nebylo možné projekt vysvětlit a probrat. Nikdy by s ním nesouhlasili – i kvůli tomu, že texty nebyly autorizované, neměli jsme obstaraná autorská práva a všechno bylo pololegální. Řada publikovaných textů sice spadá pod copy commons, hodně je jich ovšem přeložených a otištěných bez nějakého souhlasu. Nakonec v tom takový problém nebyl, protože v NG projektu příliš pozornosti nevěnovali, a to ani po otevření výstavy. Nakonec jsme tedy měli všechny ty „časopisy“ vytištěné a asi deset dní před zahájením výstavy jsme poslali kopii všem lidem a institucím zahrnutým v Reprezentaci národa. Očekávali jsme, že se kolem projektu otevře diskuze, že to někoho bude zajímat. Také když jsme nainstalovali výstavní část projektu v NG, jsme si mysleli, že se objeví víc reakcí na tento zjevný příklad manipulace. Nakonec jich pár bylo, ale obecně převládlo mlčení. Každopádně tento případ manipulace byl zcela záměrný. Je to určitý druh přístupu – musíš pracovat tímto způsobem, aby ses dostal, kam potřebuješ, a není tu žádná alternativa. Samotná idea je subverzivní.

JZ: V souvislosti s přípravou Reprezentace národa jste si určitě vytvořili vlastní archiv záznamů rozhovorů a dalších dokumentů. Uvažoval jsi nad tím, že by se tento materiál v budoucnu nějakým způsobem využil, nebo je to jen něco, co zbylo po realizaci projektu a už to pro tebe není nijak důležité? Mluvil jsi o tom, že zklamání, které se dostavilo v určité fázi přípravy projektu, vedlo k nahrazení (kompenzování) původních odpovědí a výroků ředitelů českých muzeí umění. Myslím si však, že by bylo dobré uvidět pravou tvář systému, o kterém se tady bavíme. Uvažoval jsi nad možností ukázat s nějakým zpožděním to, co původně zůstalo skryto?
JA: Všechny rozhovory jsme pochopitelně nahrávali a několikrát jsme uvažovali o tom, že bychom vzniklý archiv zpřístupnili online. Bohužel jsem nešťastnou náhodou smazal asi pětinu nahrávek, což samozřejmě redukuje celkový obraz a limituje přínosnost otevření nějakého audio archivu vztaženého k Reprezentaci národa. Na druhou stranu, většina dat je dostupných a zatím jsme asi pouze nenašli vhodnou příležitost nebo rámec, v kterém je zpřístupnit.

JZ: V tvé práci jde často o poukazování na problematická témata ve světě umění a další umělci, kurátoři nebo představitelé uměleckých institucí jsou do tvých projektů zapojováni jako účastníci, případně spolupracovníci. Příkladem, který do tohoto modelu skvěle zapadá, je už zmíněná Reprezentace národa (2008) a její pokračování Erratum (2009), Employer and Employee (2008), Artist at Work (2005) nebo Logic of Exchange (The Gift) (2005). Všechny tyto projekty se soustředí na instituce a umělce, kteří jsou v nich zapojeni jako osobnosti s individuálními postoji, zázemím, s vlastními problémy týkajícími se financování svých aktivit atp. Jak se vlastně díváš na vlastní pozici v kontextu institucionální kritiky? Ptám se i proto, že jsme se včera u tohoto tématu zastavovali s Jiřím Ptáčkem a dospěli jsme k tomu, že nálepka institucionální kritiky je v českém prostředí možná nevhodně používána pro projekty, které sice mohou formálně institucionální kritiku připomínat, ve skutečnosti v nich ale (téměř) žádná kritika institucí zahrnuta není.
JA: Pro mě bylo skutečně velice zajímavé přečíst si v návaznosti na Reprezentaci národa něco víc o různých přístupech k institucionální kritice. Ukázalo se, že většinou obsahují zájem o to, jak instituce fungují, ale také o to, jak lze s nimi pracovat, vytvořit v nich určité vztahy a podobně. Pro mě je inspirativní, jak institucionální kritika souzní s mými vlastními zájmy a s přesvědčením, že není vždy nutné něco produkovat ve smyslu externalizovaného objektu. Alespoň z mého pohledu je daleko zajímavější pracovat zevnitř, v místě, na kterém už jsem, a s věcmi, které už existují. To platí i pro participativní projekty, které vnímám právě jako zájem zpracovat něco, co už se skutečně odehrává, a možná zjistit něco víc o tom, proč to tak je. Taky si myslím, že je v této souvislosti důležité nezapomínat na rozdíl mezi kritikou v rámci institucionální kritiky a mezi kritizováním něčeho. Z etymologického hlediska jsou slova kritika, kritérium a krize příbuzná, kritika ale z definicene musí kritizovat. Soud nebo odsudek nejsou totéž jako hodnocení nebo posuzování. Abych to zkrátil, shodnu se s Jiřím Ptáčkem v tom, že kritika může být v českém kontextu vnímána více jako styl nebo přístup, aniž by přitom měla nějakou výrazně kritickou hodnotu.

JZ: Chtěl bych se zeptat na tvé pedagogické angažmá na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde letos společně s Jiřím Ptáčkem vedete Ateliér video. Nejde tu náhodou o další projekt institucionální kritiky?

JA: Kromě toho, že je to má práce, je učení samozřejmě i možným projektem – nechápu ho ale jako projekt institucionální kritiky. I když ano, možná by tak měl být nahlížený… Trávit čas ve škole je ohromný přínos a pochopitelně byla velká výzva naskočit do toho procesu bez nějaké předchozí formální zkušenosti. Najednou se ocitneš ve velice bohatém systému, který má svoje zvyklosti a rituály, a chvíli stačí jen pozorovat a snažit se pochopit, jak by se v tomto kontextu dalo pracovat, využít tuto zkušenost a hledat možnosti, určité výzvy uvnitř nastavené struktury. Za nějaký čas pochopíš, co jak funguje. Tím nemyslím pouze FaVU, ale obecně vzdělávání, evaluaci, umění a nahlížení na umění jako výchovu, vědění a učení se ve výstavních kontextech a pochopitelně všemožné pedagogické aspekty, které s těmito tématy souvisejí. Samozřejmě je velkou výzvou aplikovat na tuto situaci nějaký umělecký přístup. Je potřeba snažit se skutečně pracovat zevnitř instituce. Už jsem o tom ostatně mluvil – jde o to, uvědomit si, že materiál tam už k dispozici je. Záleží jen na tom, jak s ním budeš pracovat poté, co už jsi přijal, že se staneš součástí systému.

JZ: Jedna z věcí, které s tvým působením na FaVU těsně souvisí, je spolupráce s Jiřím Ptáčkem. Model spolupráce, který rozvíjíte, se vyznačuje tím, že se v něm oba pohybujete v režimu neustálého překračování hranic, které by měly nějak vymezovat jednotlivé role ve světě umění (umělec, kurátor, kritik, vedoucí ateliéru…).
JA: Moje spolupráce s Jiřím se nijak neliší od práce s jinými umělci. Od té doby, co mě oslovil s možností učit na FaVU, neustále diskutujeme všechny možné problémy spojené se školou a taky se snažíme přijít s nějakou dlouhodoběji udržitelnou pedagogickou iniciativou. Je to proces… Pokud jde o Jiřího, pracuje jako kurátor, kritik, pedagog a má silné vazby na Brno, takže je vlastně institucí sám o sobě. Nezajímají ho tolik nastavené hranice, podle kterých se orientujeme, protože se pohybuje ve všech těch zmíněných kategoriích. Poprvé jsme spolu pracovali v roce 2005. Jiří byl kurátorem výstavy pro českobudějovický Dům umění a navrhl pozvat Barboru Klímovou a mě, abychom něco udělali společně. Byl to postupný proces, od toho, kdy jsme začali být v kontaktu, přes ujasnění základního přístupu, který měl taky zahrnovat to, že strávíme nějaký čas pohromadě. Jedna možnost byla pojmout výstavu standardně: ty uděláš svou práci, já tu svou a kurátor napíše text. My jsme se ale poměrně brzy rozhodli, že to zkusíme jinak, že budeme pracovat všichni společně a uvidíme, co z toho vyjde, ať už v dobrém nebo ve zlém. Jiří s námi trávil spoustu času, v Budějovicích jsme bydleli u něj a on si postupně po svém zpracovával témata, s nimiž jsme přicházeli, a začal být aktivním partnerem v uvažování o našem projektu. To byla možná první příležitost, kdy jsme v praxi cítili, jak se ty zmíněné hranice rozpouštějí.

JZ: Na závěr bych se chtěl zeptat, jestli je nějaký projekt, na kterém aktuálně pracuješ? Mohl bys k němu něco krátce říct?
JA: Dva studenti FaVU nás požádali o výstavu do Banja Luky v Bosně a Hercegovině. Z rozhovorů s Jiřím vyplynulo, že se nám nabízí příležitost přistoupit jinak k řadě aspektů, které se vážou k problematice výstavy, a že do nich lze zahrnout i zkušenost ze školy. Založili jsme Ateliér Бања Лука, který podle našich představ může existovat paralelně se stávajícím systému FaVU a brát si z něj to nejlepší. Navíc má být místem, kam mohou vstoupit lidé, kteří do struktury školy nepatří, ale mají zájem spolupracovat na výstavě, která svůj přístup teprve hledá. Na kolektivních principech se snažíme zjistit, jaká má být role umělce nebo kurátora, jak lze kriticky pohlížet na formát výstavy a jakým způsobem je možné navázat se z našich pozic na tamní realitu. A zase, ani tady není jisté, kam tohle všechno povede.

 

Rozhovor s Jesperem Alvaerem vznikl jako součást řešení výzkumného grantu GAČR č. 406/09/P371 „Umění jako spolupráce. Kolaborativní projekty v českém výtvarném umění 1998 až 2008“.

Jesper James Alvaer (*15. 5. 1973 v Kodani) žije v Praze, pracuje v Praze a v Brně. Studoval na Univerzitě Oslo (1991 – 93), École Brousse v Montpellier (1994 – 95) a AVU v Praze (1997 – 2004). Absolvoval tyto studijní pobyty a rezidence (výběr): Cooper Union School of Art v New Yorku (2000 – 01), CCA v Kitakyushu (Jap.) (2002 – 03), SÍM Reykjavík (2005), Galeria – MK v Záhřebu (2008), Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově (2008), Platform Garanti Contemporary Art Center v Istanbulu (2009).
Vybrané samostatné výstavy: Banal, Galerie Jelení (2009); Figura a pozadí (s Isabelou Grosseovou), Bunkier Sztuki Contemporary Art Gallery, Krakow (2007); Transkultura: Akt 1 (s Isabelou Grosseovou), Atrium Moravské galerie v Brně (2006); Příští týden v tvém bytě (s Barborou Klímovou, kurátor výstavy Jiří Ptáček), Dům umění České Budějovice (2005); From Japan with love, sub: label, Galerie Display, Praha (2002); Jesper Alvaer, galerie Malá Špálovka, Praha (2002).
Vybrané skupinové výstavy: Formáty transformace – Identity, Dům umění města Brna (2009); Sight of Times, Centrum současného umění, Toruň (PL) (2008); Bienále mladých ZVON, GHMP, Praha (2008, 2005); Mezinárodní trienále současného umění ITCA (s Isabelou Grosseovou), Veletržní palác NG, Praha (2008), Prague Biennale 3: Glocal Outsiders (2007), Indikace, ulice Jungmanova, Praha (2006); 1811197604122005, Gallery Plan B, Kluž (RO) (2005); Prague biennale 2: Definitionofthe Everyday (2005).

 

Pohled do instalace galeria plan b, Cluj, Rumunsko, One Word Volunteer, 2005, foto: Archív autora.

Pohled do instalace výstavy Petry Feriancové – By the way; J. Alvaer jako hostující umělec, Video Comments with Translator, 2006, foto: Martin Polák.

Pohled do instalace v DUMB, Erratum, 2009, foto: Archív autora.

Pohled do instalace v Moravské galerii (Atrium), Transkultura: Akt 1, 2006, foto: Archív autora.

 

Jan Zálešák je teoretik umění a kurátor brněnské Galerie mladých.

Find more stories

Home