EUGENIO PERCOSSI

11. 1. 2010

Výstava Eugenia Percossiho I don´t wanna die but I ain´t keen on living either se podobně jako jeho předchozí dílo vztahovala k tématu smrti. Obsesivní potřebu nořit se do existenciálních myšlenek a nemožnost se z nich vymanit nalézáme v obrazech, videích i instalacích. Tentokrát autor zkoumal pocit balancování mezi neschopností se zabít a neuměním žít. Ústředním prvkem byl obra- zový diptych I want to. I, na který (podobně jako např. v předchozím díle Forever) psal v neadekvátním poměru k velikosti plátna drobnými písmeny sousloví „I want to live“ a „I don´t want to live“. Dobu, kterou strávil v nepohodlné pozici nad obrazem, mohl věnovat dalšímu rozvinutí této legendy – co znamená uskutečnit sebevraždu, co pouze ji plánovat, jaké rozpoložení cítíme, když nelze jít ani dopředu, ani zpět? Zdálky diptych vypadá jako bílý monochrom, při pohledu zblízka rozpoznáme stále se opakující větu, která chladnou geometričnost mění na zásadní životní pocity. Tuto formální ironii obsahují i další vystavená díla: seznam léků proti depresi s vedlejším účinkem sebevražedných tendencí, televizní dvojprojekce, v níž zní věta „Chci žít“, ale Percossiho rty vyslovují „Nechci žít“ aj. Jako kuličku, již otáčí z černé poloviny na bílou, kutálí umělec tuto ambivalenci skrze prezentované exponáty a po opsaném kruhu ve výstavním prostoru ji posílá pryč ze dveří černobílou, nezměněnou. Po jedné straně výstavy, která vznikla metodou nabalování motivů na hlavní téma, jsme viděli díla vztahující se k možnosti rozhodování, druhá strana ukazovala příklady těch, kteří akt odchodu ze světa uskutečnili. K tomu vedle fotografií známých umělců i neznámých osob znělze starého gramofonu skladba Gloomy Sunday, která ve třicátých letech zvedla vlnu sebevražd. Z výstavy příliš vyvěrá autorovo úsilí o navození tíživého pocitu. Ukazuje nám totiž doslovnou cestu, jak jeho díla vnímat, což by návštěvník rozečíst neměl, není-li to vysloveně funkčním cílem.. Pocity, které jsou z jeho strany pravděpodobně upřímné, se stávají pro diváka uměle vyvolanými. Alberto di Stefano v úvodním textu dodává: „Výsledek je silný, upřímný a brutální.“ Řekla bych, že upřímné, silné a brutální je pozadí vzniku Percossiho umění, skrze cestu k divákovi se ale zaplétá do konvencí uvažování, které se snaží emoce vsunout doracionální mřížky. Tímto způsobem se jeho opravdová upřímnost proměňuje v takovou, která si přeje jako upřímná vypadat, a začíná tak popírat sama sebe. Intenzita bezprostřednosti se oslabí hnětením do tvarů, používáním aktuálních uměleckých forem. Neznamená to ale, že by se umění mělo vytvářet bezmyšlenkovitě – v případě Percossiho by se měl jeho potenciál realizovat spíše skrze cesty, kterými se pocity zkoncentrují, nikoliv zneutralizují. Podobně jako název výstavy Nechci žít, ale život mě také příliš nezajímá, vyznívá i výstava samotná. Nemůže se rozhodnout, proč a kam chce směřovat, ani za kým.

 

Markéta Kubačáková

Find more stories

Články