CO TUHNE, JEŠTĚ NEZATUHLO

11. 1. 2010

Zkraje recenze výstavy Tuhnoucí forma s měkkými okraji je vhodné pozastavit se nad slovem „nový“ v jejím podtitulu Nový řez Sbírkou Marek. Na podzim roku 2007 jsem měl příležitost veřejnosti poprvé představit sbírku současného českého a slovenského umění sestavovanou od konce 90. let bratry Zdeňkem a Ivo Markovými (The Collectors: Live Re-edit v Domě pánů z Kunštátu). Navrhl jsem tehdy, aby mé uspořádání výstavy bylo považováno za výzvu k dalšímu přemítání, jak lze vytváření kolekcí současného umění a tuto konkrétní sbírku zprostředkovávat. Kurátor Jan Zálešák se v Blansku podtitulem odvolal k brněnské výstavě a našel vlastní řešení. Pro mne bylo psaní o Tuhnoucí formě s měkkými okraji příležitostí reflektovatnové tematizování prezentace Sbírky Marek nejen kvůli čtenářům, ale rovněž kvůli dialogu probíhajícímu mezi kurátory.
Tuhnoucí forma a její měkký okraj? Jan Zálešák navrhl pozorování sbírky v jejím růstu. Záměrně se vyvaroval děl, která dříve vystavil Ptáček, a přesto se mu podařilo podchytit podvojnost sbírkové koncepce bratří Marků. Ti sledují mladé autory už od doby zrání a jejich vydařené práce zařazují do sbírky. Měkký okraj sbírky se tak neustále rozšiřuje. Zároveň bratři Markové sledují, komu se daří vlastní talent kontinuálně rozvíjet. Takto ve sbírce krystalizují rozsáhlejší portfolia (Zálešákovou terminologií „tuhne forma“). Kurátorovi se tento proces podařilo zviditelnit expozicí, která třikrát během trvání výstavy změnila svoji podobu. Tuhnoucí forma zůstala na svém místě a měkký okraj byl obměňován.
Nalézt jednoduchý klíč k podchycení čehosi tak živého, jako je neustále doplňovaná kolekce, je mimořádná schopnost. Zálešák ho nalezl. Obrátil pozornost ke kvalitám sbírkotvorného procesu a přitom neošidil žádnou z verzí výstavy. Všechny vypadaly jako celek – intuitivní a přitom ne bezhlavý. Snad pouze napodobení depozitáře v zadním sálu galerie vyznělo do prázdna. Zálešák jím neupozornil na rozsah fondu, z něhož vybíral, a tak trochu vyvolal dojem, že mu šlo pouze o estetický účinek děl zabalených v bublinkových fóliích. A možná také zapomněl dodat, že když už zvedl Ptáčkovu rukavici, může někdo další zvednout tu Zálešákovu. Ale docela jistě vím, že to tak myslel.

 

Pohled do instalace výstavy Tuhnoucí forma s měkkými okraji. Zleva: Vít Soukup, ze série Bojovníci, 2007, olej na dřevěné desce; Josef Bolf, Číča, 1999, kresba a malba na papíře; Jakub Hošek, Self-Control, 2001, akryl a sprej na plátně; v popředí: Benedikt Tolar, Gauč, 2002, polystyren. Foto: Michaela Dvořáková.

 

Jiří Ptáček

Find more stories

Články