OPENING

11. 10. 2009

Muzeum Montanelli alias MuMo je pozoruhodný jev. Nestává se každý den, aby v Praze otevíralo expozici nové muzeum, natožpak v lokalitě Nerudovy ulice, kde se daří spíše galeriím kýče. Není také zvykem, aby nové muzeum zahajovalo svůj program ambiciózním projektem prezentujícím díla 21 umělkyň, mezi nimiž nechybí zvučná jména. Vedle dnes už světově známých umělkyň, Ulrike Rosenbach, Rebeccy Horn, Rosemarie Trockel, Mony Hatoum nebo Dorothey Tanning, jsou na výstavě zastoupeny také vynikající české autorky jako je Jitka Válová, Běla Kolářová nebo Adriena Šimotová. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsme svědky události sezóny, ale výstava Opening, koncipovaná zakladatelkou galerie Montanelli, Dadjou Altenburg-Kohlovou, a Jürgenem Kaumkötterem, bohužel názorně demonstruje, že není všechno zlato, co se třpytí.

Problematický je už doprovodný text Revoluce něžnosti Jürgena Serkeho. Hned v úvodu autor konstatuje, že „jednadvacet umělkyň zanechává mocenských feministických bojů a dává […] zaznít volání po lásce“. Nejde pouze o to, že tento názor implicitně staví feminismus do kontrastu s láskou, jako by se jednalo o dvě neslučitelné alternativy, ale zároveň v rámci této láskyplné interpretace jednak neutralizuje potenciál kriticky laděných děl a zároveň vytváří zcela absurdní kontext v případě prací, které s hledáním lásky, ani s něžností nemají nic společného. Nejkřiklavější je tento přešlap v případě fotografie Candidy Höfer zachycující funkcionalistickou budovu Milchhof, nebo na druhou stranu v souvislosti s kritickými a nadto otevřeně feministickými díly Doroty Nieznalské (Polský král, Polská královna) či Katarzyny Kozyry (Olympia Blue). Konečně v textu, který jinak věnuje pár vět každé umělkyni, chybí jak Candida Höfer tak německá malířka Anna Galli, takže se nabízí otázka, zda autor výstavu vůbec viděl. I když v případě Höfer by dílo snadno mohl přehlédnout, vzhledem k tomu, že je nainstalované mezi recepcí a záchodky. Serke evidentně nezná materiál, o kterém píše. Jinak by věděl, že video Mony Hatoum Míry vzdálenosti nezachycuje „arabské ženy v lázních“, ale důvěrný vztah mezi umělkyní a její matkou. U tohoto videa však v expozici chybí zvuk, ačkoli je klíčovou součástí díla. Práce Höfer a Hatoum však nejsou jediné, které utrpěly kvůli špatné instalaci. Návrh kostýmu Judity od Dorothey Tanning visí nad dveřmi v temném průchodu, takže je sotva vidět. Videa Katarzyny Kozyry působí mezi kavárenskými stolky jaksi nepatřičně, otisk díla Marie-Ange Guillerminot na skříňce s projektorem by mohl návštěvník snadno minout, kdyby na něj neupozorňovala cedulka „Nesahat neutírat umělecké dílo!“ A takto by se dalo pokračovat.

I přes výše uvedené výhrady si však výstavu Opening nenechejte ujít. Nejen kvůli tomu, žejsou zde k vidění kvalitní díla, ale i proto, že stojí za to podpořit iniciativu, která – přes své zjevné limity – působí v záplavě turistického kýče jako oáza. Jen si raději nečtěte text k výstavě.

 

Ulrike Rosenbach, Angel cut-out / Vyřezaný anděl, 1984/2009, dřevo, malba, 150×145 cm, courtesy Nadace DrAK.

 

Zuzana Štefková

Find more stories

Články