MILAN HOUSER

11. 10. 2009

Šest set litrů … právě tolik průmyslových laků využil Milan Houser (1971) na své obrazy, kterými se prezentoval v kuřimské Galerii ad astra. Malíř, sochař a tvůrce prostorových instalací, jehož tvorba nemá v domácím prostředí ani předchůdce a ani následovníky, se zabývá jevovými průniky malby a objektu. Hlavní roli v Houserově díle hraje působení světla ve vztahu k ploše i v objemu; malířskou hmotu zpracovává stříkáním, litím, respektive stékáním, nabýváním anebo ztrácením eventuálně těkavých látek. Po sérii velkoformátových, jakoby monochromních obrazů, které vytvářel stříkáním na precizně vybroušené MDF povrchy, volil vskutku radikálně velkolepé řešení v tehdy zásadní instalaci (Odrazy obrazy, 2005) dvanácti plexi tabulí (305×205) pokrytých stékajícími stopami různobarevné hmoty s perletí. Podle intenzity a směru dopadajícího zdroje, v ní docházelo k divácky intenzivnímu „zázraku chvění“ barev a světla. Celek jsme mohli pozorovat v odstupu, anebo bylo možné i do něj vstoupit. Autor se ve své práci dlouhodobě zaobírá přesahy mezi tradičními obory, zvlášť mezi malířstvím, instalacemi a sochařstvím; jejich pojetí inovuje a posouvá je pak vstříc široké škále zprvu netušených souvislostí. Posun od solitérních skleněných krychlí, s nimiž jakožto uzavřeným prostorem experimentoval s jevy v polích biologicko – klimatických realit, k nejnovějším sochařsko – malířským sériím s vrstvením povrchu, se stal jen otázkou času. K těmto inovacím náležely i Litky (2008) a Leskymoidy (2008). V sérii Litky nechal autor zatuhnout rozlévanou a chemickými médii řízenou barevnou hmotu na povrchu MDF, případně malířského plátna. Dal tak vzniknout surreální kvazi morfologii bizarních náhod, anebo i naopak čistě redukovaným tvarům vizuálně nezjistitelné hloubky. Leskymoidy zase představovaly prostorové závěsné objekty, jejichž holou kostru nechal čalounicky potáhnout charakterově rozličnými textiliemi a ty opakovaně sytil barevnými laky. Zatím v poslední sérii Šest set litrů (2009) Houser zúročil řady a řady poznatků z předchozích postupů a jejich technologických zkoušek, zároveň se však vrací k viditelně pevné vnitřní organizaci. Je determinována přirozenou elastičností charakteru napnutého malířského plátna na blindrám a jeho konstrukcí. Tvarová i barevná čitelnost díla pak závisí na hmotnosti; čirá či barevná hmota se vlastní vahou vtlačuje do vnitřní konstrukce rámu obrazu. Výsledné sedimenty barevných nebo transparentních hmot tak mají světelně proměnlivý charakter a obrazy (nebo jejich součty v instalaci) působí neobyčejně bohatě. Obrazně řečeno: připomínají pozoruhodné anomálie, které vznikaly během geologických procesů uvnitř kdysi mladé Země…

 

Milan Houser, Pentagram, 2009, nitrocelulozový lak na plátně, dřevo, akrylátová perleť, průměr 150 cm, foto: archiv autora.

 

Pavel Netopil

Find more stories

Home