Jiří Kovanda

11. 10. 2009

JOSEF BOLF: Zajímalo by mne, jestli si myslíš, že existuje nějaký rozdíl v přijímání tvých prací v českém prostředí a na mezinárodní scéně, a jestli ano, mohl bys ten rozdíl nějak popsat?

Jiří Kovanda: Myslím, že rozdíl existuje. V zahraničí jsou například mé práce ze 70. a 80. let často vykládány v první řadě s ohledem na společensko-politickou situaci v tehdejším Československu, jako projev vzdoru či výraz svobodného vyjádření jednotlivce v totalitní společnosti. Zdá se mi, že tady je jasnější, jaká jsou moje východiska, možná i proto, že samozřejmě lépe známe zdejší situaci. Nechci se pochopitelně vyhýbat politickým souvislostem, ale vždy mně šlo především o to, dotknout se něčeho podstatnějšího, něčeho, co je společné všem lidem bez ohledu na to, kde žijí. Myslím, že české umění bylo vždy více pocitové a emotivní, a ne tak analytické a rozumové jako třeba v jiných zemích.

 

J.B.: Dále by mne zajímalo, jaký má na tvou práci vliv to, že působíš jako pedagog, a jestli máš pocit, že, byť ne programově, zpracováváš impulzy, které ti mladí lidé bezděky zprostředkovávají?

J.K.: Pro mě je práce pedagoga v tuhle chvíli hodně důležitá, možná nejdůležitější ze všeho. Pokud člověk neztrácí kontakt s tím, co se rodí právě teď, má šanci zůstat „naživu“ a vyjadřovat se jazykem, který je právě nyní srozumitelný. Mladí mají jiné postoje, odlišné úhly pohledu a hlavně energii, kterou od nich můžu čerpat jakoby výměnou za to, co snad dokážu poskytnout já.

 

J.B.: Jaký máš vztah k surrealismu?

J.K.: Surrealismus je pro mě klíčový. Nejen kvůli tomu, že stojí na počátku mého zájmu o umění vůbec. Ale navzdory tomu, že se o mých věcech mluví spíše jako o konceptuálních či minimalistických, je pro mě vliv surrealismu stejně důležitý. Vždy mě zajímaly intuitivní postupy s prameny v nevědomí, hra asociací a nečekaných setkání. Dodnes mám rád raná díla většiny surrealistů z 20. a počátku 30. let, hlavně ale rané obrazy Joana Miróa, Yvese Tanguyho, René Magritta, Salvadora Dalího a třeba i pozdější věci Victora Braunera, například. U nás samozřejmě Jindřicha Štyrského a Toyen.

 

Eva Koťátková: Když jsme se nedávno viděli v Berlíně, říkal jsi, že tě při návštěvách výstav nebaví věci, které jsou blízké tvému uvažování. Žertem jsme mluvili o tom, že by možná bylo dobré zkusit surreálné práce, což by asi dost lidí u tebe vyděsilo. Nepředpokládám, že by se tak opravdu po návratu z Berlína stalo, je to ale tak, že jsi teď ve fázi, kdy uvažuješ o změně svého způsobu práce, o nějakém posunu jiným směrem?

J.K.: To je zajímavé, jsme zase u surrealismu a vzhledem k tomu, co už jsem řekl výše, nezeje mezi mou prací a surrealismem žádná nepřekročitelná propast. Nikoho by to děsit nemělo, vždyť i naše společná instalace loni ve Futuře byla spíš „surrealistická“, než „konceptualistická“… Neuvažuju o změně nebo o posunu jiným směrem, nikdy jsem takto neuvažoval, věci jsem vždy spíš nechal k sobě přicházet, než abych něco plánoval předem. Možná si ale ve větší šíři uvědomuju všechny zdroje a souvislosti. I když je pravda, že mě dnes čím dál víc baví romantičtější nebo lyričtější polohy.

 

E.K.: Na výstavy jsou od tebe často žádány starší práce nebo také remaky tvých akcí. Jakým způsobem v současné době pracuješ, když jsi osloven k výstavě, kde by rádi představili tvé nové práce? Máš už nějaké z nich v podobě nápadu, či dokonce zrealizované, nebo se vše začíná odvíjet až z komunikace s kurátorem, shlédnutí prostoru atd. a na základě toho pak vymyslíš novou věc?

J.K.: Používám oba postupy. Mám-li udělat novou věc pro nějakou výstavu, snažím se nejprve reagovat na daný prostor, nechat se ovlivnit tou konkrétní situací a udělat něco opravdu nového, co by mě jinde třeba nenapadlo nebo ani napadnout nemohlo. Teprve když jsem „v koncích“, vytahuju notýsek a domlouvám se s kurátorem, co by bylo nejlepší zrealizovat. Nejradši mám věci, které vzniknou jaksi mimoděk, které mě překvapí. Například na nedávné výstavě v Miláně mě v galerii napadly dvě instalace, ale nakonec jsem použil hromadu obalového materiálu, molitanů a papírů, které u jedné stěny odložil člověk, který výstavu instaloval. Byla to prostě „socha“. Nakonec jsem se také dozvěděl, že dotyčný je umělec…

E.K.: Nedávno jsem viděla při návštěvě Markéty Othové její krásný sešitek s ná- pady, vystřiženými obrázky a fotografiemi, které jsou vždy seskupeny v určitém sledu. Vím, že ty máš taky takový, plný úhledných skic či poznámek, které vznikly v delším časovém období. Stává se, že zrealizuješ některé z těchto nápadů poprvé třeba až po několika letech? Jsou například nějaké věci, které bys stále chtěl při nějaké příležitosti zrealizovat?

J.K.: No, ty skici moc úhledné nejsou, ale budiž, o notýsku jsem se už také zmínil, v něm se odehrává vše důležité, co předchází realizacím, které nevznikají až na místě… Stalo se už víckrát, že jsem zrealizoval něco až po dost dlouhé době, třeba po několika letech. Stává se totiž, že něco, co mi v době vzniku nepřipadá dobré, se nakonec ukáže jako to správné řešení. Všechno se časem proměňuje, nikdy nic nadobro nezatracujte! A věci, které bych rád zrealizoval – jsou takové. Když už jsi zmínila Markétu Othovou, dva roky mám například v hlavě jeden projekt, který bych s ní rád udělal, už jsme spolu o tom i mluvili, ale zatím nic. Třeba to jednou přijde.

 

E.K.: Jsi známý tím, že někdy přijdeš do galerie jen pár hodin před svou vernisáží a z batohu vybalíš sbírku věcí, co chybí, pak doplníš z inventáře galerie či jejího okolí (aspoň u pár výstav to tak bylo). Vím, žes mluvil už hodněkrát o způsobu své práce jako o vystačení si s tím, co je. Přesto jsem se chtěla zeptat, co tě k tomu vedlo, zda měl tento přístup nějaký vývoj, například ke stále větší oproštěnosti.

J.K.: Vystačit si s tím, co má člověk právě k dispozici, zbytečně si nevymýšlet a nepachtit se za čímsi je velmi prospěšná „strategie“. Nejen v umění. A umění nám přece musí k něčemu být… Svou roli hraje i lenost, nemyslím to špatně, řekl bych pozitivní nebo dokonce konstruktivní lenost. Tak často by přece bylo nejlepším řešením sednout si v lese na pařez a nedělat nic…

E.K.: Nemáš ateliér. Zrealizoval jsi i některou ze svých akcí v domácím prostředí, nebo šlo spíše o domácí ateliér v klasickém smyslu, kde se vytvářejí kresby, malby, koláže?

J.K.: Právě před třiceti lety jsem například udělal jednu věc, která se jmenovala Bílý provázek doma. Byl to provázek natažený od stěny ke stěně zhruba uprostřed mého pokoje v takové výšce, že vždy, když jsem jím procházel, musel jsem se hodně sehnout. Trvalo to dva týdny, jsou z toho dvě fotky…

 

Jan Šerých: Když jsme spolu kdysi upravovali katalog k výstavě Cargo, hrozně ses při práci rozčiloval – opakoval jsi pořád „do pytle!“. Říkal jsem si, že máš pěkně bolestivý tvůrčí proces… Na druhé straně mám pocit, že se některé tvé věci z 90. Let dají chápat i skrze tvoji práci grafika na půl úvazku. Bavila tě ta práce někdy a provázely ji nějaké ambice?

J.K.: Fakt jsem se furt rozčiloval? To snad ne… Ale pravdou je, že to, co odedávna zahrnuju pod pojem práce, je vždy dost otravná činnost. Kdysi mi jeden kolega říkal, že pro něj je malování obrazů těžká práce. Odpověděl jsem, že kdyby tomu tak bylo u mě, vykašlal bych se na to. Umění pro mě musí být spíš hobby, zábava. Všechno, co z nějakého důvodu musím, i kdyby to byla ta nejpříjemnější věc, stává se brzy něčím otravným. Práci grafika jsem dělával víceméně z nutnosti – kromě několika katalogů – ale musím říct, že mě docela bavila a určitě měla vliv na některé věci, jak jsi už zmínil. Bavila mě, když se nespěchalo. Nedělal jsem to ale nejlíp, to vím, nejvíc jsem byl spokojený při sazbě – nemusel jsem nic vymýšlet, pustil si hudbu a jezdil s myší…

 

J.Š.: Určitě nejsem první, kdo se na to ptá, ale přece. V dokumentaci Pokus o seznámení jsi – zdá se, že přímo ostentativně – začernil druhou větu. (Ta první zní „Pozval jsem přátele, aby se podívali, jak se pokusím seznámit s holkou.“) Jak to, proboha, bylo dál?

J.K.: Nebylo tam nic tajného. Bylo tam něco v tom smyslu, že jsem nakonec žádnou slečnu ani neoslovil, že se mi žádná nelíbila, ale spíše jsem se styděl. Uvědomil jsem si ale posléze, že ani u jiných akcí jsem neuváděl, jak dopadly. Že to není ani důležité, že důležitá je ta samotná situace, že se skutečně stala, a v ní je celý význam. Bez ohledu na to, jak to skončilo.

Malíř Josef Bolf (1971) a konceptuální umělci Eva Koťátková (1982) a Jan Šerých (1972) vystudovali na Akademii výtvarných umění v Praze, kde Jiří Kovanda (1953) pedagogicky působí od roku 1995 jako asistent Malířské školy Vladimíra Skrepla. Od roku 2007 vede Kovanda samostatný ateliér Performa

tivních médií na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.

 

Bez názvu, 2009, skica k instalaci, 30×2 cm, foto: archiv autora.

Jiří Kovanda, Bílý provázek doma, 1979, domumentace performance, 30×21 cm – detail, courtesy Tate Modern, Londýn.

Skvrny, 2008, pozvánka na výstavu, Galerie Futura, Praha (s E. Koťátkovou); Bez názvu, 2009, skica k instalaci, 30×21 cm, foto: archiv autora.

Pokus o seznámení, 1977, dokumentace performance, 30×21 cm, courtesy Kontakt, Collection of Erste Bank Group, Vienna.

 

Josef Bolf, Eva Koťátková, Jan Šerých

Find more stories

Články