JIŘÍ GEORG DOKOUPIL

11. 10. 2009

Červen 1984

JIŘÍČKU,
Když jsme spolu posledně pili čaj, prosil jsi mě, jestli bych ti nemohla napsat pár řádek o tvém dětství. To je samozřejmě pro matku úžasný úkol! Ale jen pár vzpo mínek? Nosím jich v sobě tisíce. Tak které z nich vybrat?
Porod – prakticky bezbolestný – za půl hodiny jsi byl na světě – ne moc hezký, červený, holohlavý… tichý dotaz nezkušeného otce: „Takhle bude vypadat pořád?“ První velký malířský pokus: nová štuková stěna natřená na červeno – vlak s lo- komotivou, hodně dlouhý vlak… tvoje oči září hrdostí nad tím dílem… a já cítím směs vzteku a obdivu.
Zvláštní návštěva: Nedělní dopoledne, slunce svítí, třešeň na zahradě kvete (z okna našeho podkrovního bytu si na ty květy můžeš sáhnout). Užívám si nedělního ranního spánku – žádná škola, žádné povinnosti. Z ničeho nic stojí malý Jiříček ve dveřích, dvě obrovské oči hledí zpod světlých vlnitých vlasů: „Mami, mami, byla tu liška!“ Liška? Co se týče zvířat, měli jsme za sebou už několik dobrodružství: svatba s mravenci v ložnici; vzrušující noc s myšmi, během níž jich otec vzduchovkou z postele zastřelil sedmnáct. Ale liška? Jak by se do našeho podkrovního bytu mohla dostat liška? „Ano mami, liška, a byla na mě moc hodná, povídali jsme si a pak mi řekla tajemství. Ale jen pro mě… Nesmím ho nikomu povědět.“ Všechny pokusy o uklidnění dítěte marné. Pořád dokola se bavíme o lišce. Ale dítě si chce tajemství nechat pro sebe. Dodnes jsi mi to tajemství neprozradil, ale mám pocit, že to byla klíčová zkušenost tvého raného dětství.
A pak přichází škola… tvoje známky jsou skoro nudné: samé jedničky od první do osmé třídy. První velké zklamání na druhém stupni: náslechy v hudební škole… zpíváš s gustem, ale tak falešně, že tě ne- přijmou… první životní setkání s neúspěchem. O rok později jsi složil zkoušky na uměleckou školu, tvé první kresby, rytiny, sochy. Na toto období do tvých čtrnácti let si vzpomínám jako na dobu plnou aktivity. Škola, malování, v zimě skoro každý den hokej, bitvy ve stolním tenisu (stal ses mládežnickým přeborníkem), v létě túry po Československu s mými žáky.

S otcem jste podnikali zajímavé věci: stavba jednomístné ponorky nebo perpetuum mobile z hrachu v plechovce. Plechovky se válely všude a po dlouhé týdny jsem klouzala po hrachu, a to až do té doby, kdy jste tohohle pokusu nechali a začali stavět skluzavku… A pak přišel let: dramatický noční útěk druhého září 1968, při němž jsme tě vytrhli ze světa plného přátelství, kontaktů a bezpečí. První setkání s novým světem: divné tváře, žádní kamarádi, divný jazyk… nebýt ve čtrnácti nikým – to je tvrdé.
Byla to pro tebe těžká doba. Plná úzkosti, každý den, když jsi přišel ze školy, viděla jsem tě, jak ležíš ve svém pokoji: s otevřenýma očima, plný apatie. Kam se poděl můj syn s nespoutanou představivostí, zář- ný příklad pro mladšího bratra a ochránce malé Aninky? Trvalo to týdny. Jednoho dne jsi se vrátil z města s malým balíčkem a pak jsi každé odpoledne, zavřený v pokoji, pracoval.
Byl to první obraz: osamělý chlapec na břehu moře… pod ním dva hroby a z obrovských očí skapává velká slza… Smutný obraz ale také nový začátek. Vidím ten obraz, spolu s ostatními, před sebou každý den. Pro mne to byl konec tvého dětství.

 

Září 1984

Jiříčku,
Před pár dny, když jsem se pokoušela vyrobit z džungle před naším domem zahradu, zavolal jsi z Kolína: jsi konečně zpátky a uvidíme se. Je skvělé, že už jsi zase nablízku, byl jsi pryč skoro dva měsíce!

Včera byl tmavý a deštivý zářijový den a my jsme se za tebou vydali v očekávání toho, co pro nás máš. Jaké jsou tvé nové obrazy? Budou tyhle obrazy španělských dětí
znovu tak překvapivé?

Typický pátek na dálnici: kolem sviští auta, náklaďáky se předjíždějí, a navíc liják, všude jen voda, skoro jako biblická povo-
deň. Ale když se přiblížíme k Siebengebirge, najednou vysvitne slunce a na silnici se udělá zácpa. Všechno se zpomalí. Člověk z ničeho nic vnímá jednotlivé stromy, zářící bílé domy s černými a červenými střechami v zelených údolích… skoro jako když jsem v dětství jezdila autobusem na statek babičky Marie. Pocházela z polské šlechty, z rodiny Zborowských, která za staletí válek o všechno přišla. V roce 1905 se dostala na Slovensko a vdala se za dědečka Kabzana.Tyhle výlety jsem milovala, dům plný květin, všechna ta zvířata, vyprané prádlo se suší na trávníku a znovu a znovu se kropí, aby ho slunce vybělilo. O mnoho let později, už jako stará dáma, k nám na několik měsíců přijela. Byla to moc hodná prababička mých dětí v době, kdy jsem sbírala první zkušenosti jako mladá učitelka a tvůj otec se zabýval svými prvními vynálezy. Vždycky v dobré náladě, hrála si s vámi, zpívala polské písničky a vyprávěla tajemné příběhy z minulosti. Pamatuješ si ten z patnácté-
ho století? V bitvě s Turky, kteří dobyli Slovensko, bojoval také uherský král Matyáš Korvín. Bitva je tuhá a král už je unavený, když vtom se k němu zezadu přiblíží Turek. V tu chvíli jeden mladý muž tasí dýku a zachraňuje králi život. Jeho jméno je Kabzan. Rodina Kabzanů díky tomu získává několik vesnic a erb: ruku svírající dýku.
Pořád ještě slyším své najednou nezvykle tiché děti během těchto vyprávění. Ach, babička Maria, jak vzrušující život. Viděla první automobily, zažila počátky létání, první rádio, televizi – tyhle věci pro ni byly vždycky novými zázraky. Jednoho dne on mocněla. Stáli jsme kolem její postele, plní úzkosti, koneckonců, plicní infekce v pětaosmdesáti letech není žádná drobnost. Najednou se trochu nazlobeně zeptala: „Co tady všichni kolem stojíte? Nemáte nic na práci? Jděte si po svém, já ještě neumřu! Nejdřív chci vidět Američany na Měsíci víte, jak jsem zvědavá na to, jak to tam vypadá!“
Žila pak ještě deset let, plná vitality, díky tomu, jak sama vždycky tvrdila, že užívá
svou přírodní medicínu: každý večer snědla chleba s medem a spoustou česneku. Často na její léta s námi myslívám a věřím, že s námi byla šťastná… Na dálnici zase tísnivá tma, deštivý Kolín. Světla velkoměsta… Přemýšlím o své matce, která se před několika lety poprvé podívala na Západ a byla nadšená. Kolik z nepokojného ducha své babičky lékařky
jsi asi zdědil? Ve dvaceti letech, po maturitě, stála před volbou: svatba, nebo dal ší studia. Instinktivně si zvolila to druhé
a stala se tak první československou ženou lékařkou. Praktikuje až dodneška a je to už pomalu padesát let, sleduje nejnovější výzkum, vždycky připravená objevit něco nového. Na cestách, v literatuře, stejně jako na poli medicíny, která ji tak fascinuje. Neběžná babička – stále před sebou vidím své dva chlapce, jak sedí vedle ní ve velké posteli, každý z nich má v ruce pytlík strouhaného kokosu – což byla v těch letech vzácnost – zatímco babička vysvětluje základy to- mistické filozofie. Kolik z jejího hladu po poznání v tobě je? Konečně jsme tam. Stojím v místnosti plné lidí, sleduji svého syna
zabraného do diskuse, dívám se na obrazy. Nakonec je to překvapení. A nejen pro mne, jak vidím. Všude okolo spousta moudrých slov, ale já neposlouchám. Hledám… znovu je to vnitřní svět mého syna, který neznám. Ty obrazy mne okouzlují, vyvolávají ve mně spoustu vzpomínek. Není to také, kromě jiného, setkání dvou světů – vědeckého ze strany tvého otce a uměleckého od Kabzanů?
Přemýšlím o tvých dědečcích, oba poznamenaly války tohoto století: jeden z nich, ze selského rodu, velmi talentovaný matematik, který musel odejít z univerzity a narukovat do první světové války. O pět let později se vrátil jako český důstojník. Poznala jsem ho až na konci jeho života, kdy už byl upoután na lůžko, ale stále se zabýval řešením složitých matematických problémů. Druhý dědeček, nadaný hudebník a začínající spisovatel, odchází do druhé světové války a po zbytek svého života
platí za své vlastenectví. Byl věčný optimista a já jsem se na své děti snažila přenést jeho pozitivní pohled na věci za všech
okolností.
Tvoji dědečkové: český a slovenský; oba velcí vlastenci ze staré školy, pro něž pojmy jako vlast, čest, spravedlnost nebo láska k pravdě nebyla jen prázdná slova. Oba zemřeli mladí, v šedesáti dvou letech. Ale válka si vybírá své oběti, často ještě léta poté.
Světla pomalu zhasínají. Zpátky na tmavé dálnici, jedeme domů. Déšť ustal, ulice jsou prázdné, obloha se úplně vyčistila a jiskří se chladem podzimní noci. Tvůj otec se za volantem lehce usmívá, vidím, že je spokojený. A přemýšlím o minulých
protikladech, které se v mých dětech střetávají: hrdá šlechetnost se sedláckou prohnaností, slovanský, germánský a maďarský živel, věda s uměním.
Myslím na naše tři děti: na Toma a jeho svět hudby, na studentku Aninku, na cestu,
po níž jsi se vydal ty. Ke konci svého života chtěl můj otec napsat rodinnou ságu. Sebral za tím účelem ze starých knih různé materiály, studoval staré kroniky a navštěvoval slovenská muzea. Vidím svého chlapce s jeho prvním šlapacím autíčkem, který fascinovaně zkouší, jak rychle se sním dá jet.
Vidím tě v deseti letech na tvé první výstavě večerní umělecké školy. Největší
obraz uprostřed místnosti je tvůj: barevný smějící se klaun.Vidím tě také během našeho útěku, velkou otázku ve tvých očích.
Stojím tam, hledím na obrazy a ptám se sama sebe: Proč ta neutuchající touha po novém výrazu?
Je za tím přirozeně šok čtrnáctiletého dítěte, které přes noc ztratilo svůj svět, ale není to jenom tím.
V tom procesu jsi nenašel jen potvrzení starého příběhu o rodinném erbu, objevil jsi také naše tatarské předky, kteří pod Batu
Chánem dobyli Slovensko a dali naší rodině jméno Kabzan.
To obohacuje dědictví tvých evropských předků o bojovného ducha dávných Tatarů. Měl bys být dobře připraven k uskutečňo-
vání svých snů, synku. To je vše, co jsem ti dnes chtěla říci.
A ještě něco: díky za krásný den!

Tvá máma

 

Jiří Georg Dokoupil, The Studio, 1984, akryl na plátně, 114×146 cm, courtesy Galerie Bruno Bischofberger, Curych a Galerie Andrea Caratsch, Curych.

Bez názvu, 1984, akryl na plátně, 46×38 cm;

Chlapec se dvěma globusy, 1984, akryl na plátně, 116×89 cm, courtesy courtesy Galerie Bruno Bischofberger, Curych a Galerie Andrea Caratsch, Curych.

Chlapec s lízátkem, 1984, akryl na plátně, 116×89 cm;

Dívka s myší, 1984, akryl na plátně, 116×89 cm, courtesy Galerie Bruno Bischofberger, Curych a Galerie Andrea Caratsch, Curych.

Find more stories

Články