BAD FILMING

11. 10. 2009

 

 

 

 

SAMOSTATNÝ kurátorský projekt Mariky Kupkové, kurátorky Brněnského kulturního centra, nazvaný ironicky a mnohovýznamově Bad Filming, vychází primárně z parafráze malířského termínu Bad Painting. Význam termínu Bad Painting se odkazuje ke kritice malířství v jeho nejvlastnějších prostředcích, kterých se umělci zmocňují pomocí různých strategií, aby tak získali a vytvořili pro svou tvorbu nové impulzy zbavené harmonizující estetiky. V mnoha případech malířství popírá samo sebe a stává se sobě vlastní parodií. V případě výstavního projektu v Galerii u Dobrého pastýře v Brně byl termín použit ve smyslu komentování, interpretace nebo parodování tvůrčích postupů a konvencí v rámci umění pohyblivých obrazů. Významným posunem tak bylo nahrazení média malby audiovizuální tvorbou, konkrétně video/filmy, vytvářenými výtvarníky a určenými především pro galerijní prezentaci, která se zřetelně vymezuje vůči tradičně chápanému filmu a jeho prezentaci v kinosálech. Výstava tak odkazovala ke skutečnosti, že obě sledovaná média – film a videoart – nejsou mediálně čistá. Videoart měl od svých počátků charakter mediálního hyb- ridu nebo intermédia par excellence, protože se vyvíjel jako strategie dekonstruování jiných médií. Právě jeho hybridní forma tematizuje rysy kolidujících médií, jako je již zmíněný (experimentální) film, ale také televize, foto- grafie a komiks, případně socha, interaktivní instalace, performance, body art, sound art, grafický design a animace, softwarové umění. Mimo tendence tíhnoucí k symbiotickým a analytickým vztahům s odlišnými formami umění, videoartisté cíleně zkoumají nejistou mediální povahu videa, které má predispozice k autoreflexivitě.

Výstava kombinovala tři typy instalací – video instalace, simulovaný kinosál a TV projekce. Kurátorská koncepce Mariky Kupkové tak naznačila některé z oblastí průniků, ale i kontradikcí. Vzájemná provázanost videoartu a filmu se zde odehrávala na několika úrovních, a jak nakonec vybraná díla naznačila, „parazitování“ na výrazových prostředcích, narativních strategiích, žánrových modelech, zde bylo pouze jednou z uměleckých strategií. Adresnější odkaz se vztahoval ke konkrétním filmovým tvůrcům a dílům nebo k formálně minimalistické parafrázi filmových titulků. Transformace těchto kategorií do videoartového média je podmíněna empirickou zkušeností filmového diváka. Hra s diváckým očekáváním, tedy potvrzením či podvratným nabouráním předpovídatelného, se tak stává významnou uměleckou strategií videoartu, která divákovi současně nedovoluje uplatnit obvyklé recepční postupy, protože ty se zde vymykají obvyklým narativním a žánrovým modelům. Charakterizuje ji nedourčenost mobilizující diváckou recepci, jinak řečeno podněcování diváka ke zkoumání vlastní recepce v širokém interpretačním poli. Výstavní projekt Bad Filming tak nepřímo vybídl k úvahám nad otázkami analýzy rozdílnosti divácké recepce filmového díla a videoartu. Například jaký je postoj diváka v rámci sledování filmů a videí? Existují rozdíly v nárocích na diváckou pozornost? Je divák aktivním, či pasivním účastníkem? Jak je pro diváka důležité samotné místo a způsob prezentace těchto médií? Návštěvník galerie rovněž mohl pátrat po důvodech, proč se progresivní tendence ve filmové tvorbě přesouvají z kin na výstavy či do veřejného prostoru. Marika Kupková při koncepci výstavy Bad Filming příkladně využila termínů z filmového slovníku, jako jsou žánrovost, kino atrakcí, vyprávění, přímý odkaz a konstruovaný autor. Konfrontační uzly v dílech označených na výstavě termínem Žánrovost, v nichž je výrazná citační a parafrázující tendence prvků filmu a televizních žánrů a na kterých lze ukázat vztahy a průniky mezi médii, se objevují v dílech Marka Thera a Dušana Záhoranského. Okruh Žánrovost je zaměřen na využívání prvků specifickéhožánrového„slovníku“ filmu (motivy, postavy, rekvizity ) atakéširších formálních a významotvorných struktur spjatých s určitým žánrem. V tomto smyslu můžeme zmínit i práci Adély Babanové. Kategorie Kino atrakcí odkazuje obecně k námětům, které působí jako obskurní a nezvyklé: sexualizovaná fascinace tabuizovanými tématy souvisejícími s tělesností (nahota, smrt), zaujetí intenzivními smyslovými vjemy a rychlostí, rozkoš zprostředkovaná samotným pohledem (barvy, tvary, pohyb), to vše lze nalézt v práci Petry Hermanové nebo Viktora Takáče. Divák Kina atrakcí je oslovován prostřednictvím sledu šoků a přímých stimulů. Oddíl Vyprávění v sobě spojuje kategorie jako příběh, střihová syntax (strategie vyprávění), práce s časovou perspektivou a zapojování textových pasáží do obrazu, které využívá Ivan Svoboda. Přímý odkaz se věcně zaměřuje na bezprostřední citace filmu nebo kinematografie. Oddíl Konstruovaný autor představuje práci Adély Svobodové, která vychází z existujícího konceptu autorské teorie. Na interpretaci konstruovaného se nepodílí jen vnímatelova „četba“ díla, ale i znalosti, které jsou mu zprostředkovány uměleckou kritikou a kontinuálností autorova díla. Pro „správné“ pochopení díla, pro vytvoření si představy o autorské intenci je často nezbytné znát k dílu vážící se externí údaje. Do výběru absolventů výtvarných škol byl zahrnut i absolvent katedry režie FAMU Jan Bušta, u jehož foršpanu k připravovanému hranému filmu lze nacházet obrácený směr působení. Jeho animovaný storyboard může fungovat jako „už hotové“ videoumění.

Na výstavě byli zastoupeni Adéla Babanová, Jan Bušta, Petra Hermanová, David Landa, Viktor Takáč, Mark Ther, Patrick Sedlaczek, Ivan Svoboda, Adéla Svobodová, Marcela Vorlíčková, Dušan Záhoranský a Kateřina Zochová. Galerie u Dobrého pastýře, Radnická 4, Brno, 4. 8. – 29. 9. 2009

 

Adéla Babanová, Za umělce roku jsem zvolila sebe, 2009, video, 3 x 6 min;

pohled do 1. místnosti výstavy;

Petra Hermanová, Corded, 2009, video, 3 min;

pohled do 3. místnosti – simulovaný kinosál. Foto: Michaela Dvořáková.

 

Pavlína Míčová je teoretička audiovizuálního umění.

Find more stories

Články