Pliveš po číšníkovi peckama?

11. 6. 2009

EDITH JEŘÁBKOVÁ + JIŘÍ KOVANDA: Co je podstatou tvého zasahování do prostoru – prostor samotný s jeho definicemi,nebota „vystavená práce“. Je více vystaven ten prostor, nebo to dílo v něm (například u zábradlí ve Futuře)?
Dominik Lang: To, co je pro mě důležité, je konkrétní použitá strategie, vytvořená situace v konkrétním prostoru. V případě zábradlí nešlo o to, upozornit na neobvykle dlouhou podpěru, ale pomocí této linky zviditelnit prostor a členění galerie, její půdorys, a upozornit na samotné procházení prostorem. Zábradlí bylo tedy spíše pomůckou, rekvizitou pro realizaci mého záměru. Když jsem navýšil podlahu v galerii o 65 cm, zajímalo mě spíš, jak se změní samotný prostor, jeho dispozice a používání, než masa postavené podlahy. O čisté vystavení prostoru mi šlo v případě práce Návštěva, kdy jsem znovuzpřístupnil prostor Galerie Na bidýlku v Brně a poprvé ukázal prostor prázdný. Stěny bývalého výstavního prostoru v sobě nesly paměť 20 let výjimečných výstavních aktivit Karla Tutsche. Ptáte-li se na instalace pracující s prostorem, většinou používám samotné články prostoru k jeho následným změnám, zacházím s jeho vlastním repertoárem, s prvky, které ho utvářejí. Nepřináším tedy do prostoru něco nového, ale vytvářím to z toho stávajícího. Kdybych tedy měl mluvit o dílech samotných, tak by velkou část výčtu tvořily stěny, podlahy, dveře a další vybavení.

E + J: Je v tvé práci důležitá komunikace se sociálním a institucionálním prostředím? Je pevnou součástí obsahu díla?
D: Některé práce se provozu konkrétní instituce a tedy (často dlouhodobé) komunikace s lidmi v ní dotýkají explicitně, jako např. u mého příspěvku pro Zlínský salon mladých: vyzval jsem všechny zaměstnance této galerie, aby vybrali jim nejbližší umělecké dílo ze stálé sbírky. Všechna díla (jako byl např. obraz od Jakuba Schikanedra) vybraná na základě osobního vkusu jsem pak postupně vystavil vedle děl svých generačních kolegů. Projekt spojil všechny zaměstnance bez ohledu na jejich postavení a odbornost v galerii a vedle výseku stálé sbírky obnažil aparát instituce, zviditelnil osoby, které stojí v pozadí. Dlouhé jednání a diplomacii vyžadoval projekt v Zamku Ujazdovskim, kde jsem skrz obvykle nepřístupnou část zámku vedl koridor, který tvořil zkratku mezi různými sály výstavy. Samostatnou kategorii tvoří díry, které zas zprostředkovávají komunikaci buď s veřejným prostorem, jednotlivými prostory, či zpřístupňují zákulisí galerie. Moje projekty jsou často na hraně možností instituce, ať technicky, nebo finančně,cožvyžadujekomunikaci, hodně kompromisu a poznání prostředí i jeho pravidel.

E + J: Na jednu stranu jsi velice pozorný člověk a obdivuhodný gentleman, na straně druhé produkuješ invazivní intervence typu skleněné tabule v místnosti, boulí v podlaze nebo tyčky procházející patrovým domem, o které jsi asi teď mluvil? Jak to vysvětlíš? Děláš divákovi naschvály?
D: Nejsem a ani nechci byt záškodník. To, o co se snažím, je zpochybnit danosti nějakého prostoru nebo prostředí a nabourat očekávání s ním spojená. Stejně tak mě zajímá vztah člověka-diváka a okolního prostoru, nastolení určité situace. U skla je agresivita to poslední, co bych od té věci chtěl, instalace měla přímou vazbu na atmosféru výstavy, na paměť místa (kde mj. autor Velkého skla Marcel Duchamp vystavoval před 40 lety), stejně jako na prostor samotný, co je vystaveno a v jaké pozici se v té chvíli nachází divák.

E + J: Má pro tebe význam fyzická aktivita při tvých realizacích a pracnost?
D: Realizovat vlastní věci mě těší. Někdy je to nutnost, protože na to nejsou peníze, jindy bych měl noční můry z toho, jak by to ne zcela přesně vytvořil za mě někdo jiný. Radši proto většinou všechno stloukám sám a ve většině případů, když mě pak lidi vidí, vypadám jako legrační řemeslník. Jestli se ale ptáte na pracnost jako součást záměru díla, tak jsou některé mé práce skutečně založeny na vynaložení maximálního úsilí na zdánlivě nevýznamnou či neviditelnou věc. Když jsem například posunul části prostoru a vybavení v Jelení vždy o několik centimetrů, jednalo se o velice pracnou a precizní instalaci, které si ale ve výsledku nikdo nevšiml. Kromě zvýšené podlahy, o které jsem mluvil a která s prostorem galerie zcela splynula, jsou dobrým příkladem čtyři šroubky, které jsem postupně zakoupil ve čtyřech nejvzdálenějších obchodech v České republice, na jejích čtyřech světových stranách. Pomocí tím pádem výrazně dražších šroubků jsem pak upevnil nalezený reliéf.

E + J: Do jaké míry tě ovlivňuje nebo limituje práce podobně orientovaných autorů?
D: V případě prací, které se zabývají prostorem a architekturou, jich u nás tolik není, navíc u většiny z nich cítím velmi rozdílná východiska a záměr. U spousty prostorových prací mi vadí vizuální efektnost, instalace, které sází na jednoduchý nápad a jeho následné precizní provedení. Obecně mě spíš ovlivňuje architektura samotná než umělci, kteří s ní pracují, ale samozřejmě mám několik svých oblíbenců. U objektů, akcí a jemných zásahů je tady konkurence větší, viď, Jirko? Tady není pochyb, kdo mě ovlivnil a koho práce si cením…

E + J: Necháš si svůj názor / představu ovlivnit kurátorem?
D: Kurátoři jsou u nás vzácné zboží, stejně tak jako větší kurátorské projekty. Tím, že často pracuji s místními podmínkami a vždy vytvářím nové práce, je pro mě pochopení konceptu výstavy, stejně tak jako dobrá a důkladná komunikace s kurátorem, nesmírně důležitá. Myslím, že ovlivňování, často vzájemné, je naprosto přirozené, já nejčastěji přicházím s hotovými nápady, z kterých pak s kurátorem vybereme. Rád vzpomínám na výstavu Věcné stavy Václava Magida nebo na Vzpomínky na budoucnost Karla Císaře, což pro mě byly obě moc milé spolupráce.

E + J: Proč děláš kurátora?
D: Já nejsem kurátor, myslím, že kurátor je člověk, který nejen půjčuje klíče a pomáhá s instalací. V roce 2007 mě oslovila Gábina Kotíková, zda bych do Jelení nepřipravoval program. Když řeknu, že mě těší pomáhat realizovat výstavy lidem, kteří často v Jelení začínají, tak to možná zní trochu banálně, ale mám rád celý ten proces příprav před výstavou. Navíc mám rád Jelení a lidi, kteří jsou s ní spojeni, a myslím si, že jinde by mne to asi nebavilo. Jsem spíš fanda Jelení než její kurátor.

E + J: Jedna z tvých posledních výstav nedávno skončila v Karlín Studios. Na základě čeho máš to místo spojeno s úložnými prostory.
D: Na jedné straně mě delší dobu zajímají úložné prostory jako nějaké systémy, obecně mě baví skládání, třídění, manipulování s věcmi a jejich přeskupování. Na druhé straně, když jsem dostal nabídku vystavovat v KS, tak jsem si uvědomil, jak je to velký a specificky krásný prostor, což je ve svém důsledku dost limitující, těžko se do něj zasahuje, zvlášť někomu se zálibou v minimalistických formách. Tak mě napadlo soustředit svou činnost mimo samotnou galerii, do prostorů, které jsem následně vytvořil nad a především pod ní. Dlouho jsem řešil způsob, jak vytvořit dojem prázdného a plného, jak tyto prostory a v nich neustále se měnící konfigurace a počet věcí vystihnout. Nakonec mi přišlo jako jediné řešení vytvořit audioprůvodce – tradiční muzejní proprietu –, který mentálně i fyzicky zapojoval návštěvníky do výstavy.

E + J: Jak by sis představoval svůj ideální byt?
D: Jako vilu Tugendhat.

E + J: Dovolenou?
D: Upřímně, od 12 let jsem nebyl na dovolené. Hodně lidí ví, že jezdím i za roh do cukrárny autem. Eva by zase řekla, že bych dny volna strávil organizovaným domácím úklidem. Závidím ale lidem, co mají velkou zahradu, já mám jen truhlíky na okně. Takže bych asi přes cukrárnu dojel autem k nějakému kamarádovi na zahradu, kde bych mu všechno přerovnal?

E + J: Práci?
D: Kromě kolotoče, do kterého jsem zapojen, jako je moje práce, škola nebo Jelení, bych rád přidal spolupráci na nějakém projektu s architektem, což je pro mě takový sen – vyzkoušet, jak by fungovaly věci, které provádím s galerijním prostorem, instalací či objektem na reálné stavbě, účast na projektu s jasnou sociální funkcí a především pak samotná spolupráce s někým z této oblasti.

 

Edith Jeřábková je kurátorka, Jiří Kovanda umělec, společně připravili sekci Prague Biennale 4 Bílý papír, černá nevěsta.

Find more stories

Články