Monument transformace

11. 6. 2009

TEREZIE NEKVINDOVÁ: Monument Transformace nedávno vyvrcholil výstavou v Městské knihovně. I když už o projektu bylo řečeno mnohé, můžete stručně vaši společnou tříletou práci představit?
Vít Havránek: Zajímalo nás, jak umění vnímá společenské změny. Přitom si nemyslíme, že by mohlo říkat, co je dobré, ale že vytváří předpoklady k politickému přemýšlení. Tyto základy jsme se snažili postihnout. Další naší hypotézou je pohled na změny u nás z globální postkoloniální perspektivy.
Zbyněk Baladrán: Třetí věcí je určitá osobní motivace. Zcela jednoduše: půl života jsme prožili v komunismu a půl v liberální demokracii. Měli jsme vnitřní pocit, že potřebujeme znovu prožít a hlouběji si vysvětlit věci, které se tady odehrály. Dát je do vztahu s jinými transformacemi.

T.N.: Na komentované prohlídce jste také uvedli možnost zbavit se vlastního traumatu revoluce skrze zkoumání jiných revolucí. Byla to tedy svým způsobem psychoterapie?
V.H.: Vědomě to má ten směr. Se Zbyňkem jsme dokonce chtěli podstoupit přímo psychoanalýzu, jenže jsme na to měli jen tři měsíce a to je podle psychoterapeuta moc krátká doba. Ke Klausově definici transformace jako operace, při níž se vyjme nádor a tím to končí, jsme se snažili vytvořit protipól. Chtěli jsme postihnout hlubinné procesy odehrávající se v člověku a v kolektivní psychologii.
Z.B.: Na začátku to nebylo o traumatu, ale spíš o zvědavosti, chtěli jsme si položit určité otázky a pokusit se na ně najít odpovědi.

T.N.: A jak se do vaší motivace promítlo stigma východní Evropy?
Z.B.: Člověk je tím samozřejmě zarámovaný kdekoliv v zahraničí. Myslíme si ale, že existují i jiná schémata, která jsou schopná to překročit.
V.H.: Postkoloniální studia říkají, že existuje první svět, tedy ten západní, druhý svět je Rusko a třetí svět je rozvojový. My se snažíme zpochybnit definici druhého světa.Převzít definici třetího světa, který se vymezuje jako vztah kolonizovaného ke kolonizátorovi. Když se to přeloží na naše paradigma, tak člověk vidí spoustu věcí diametrálně jinak. Lidi se přimykají k protipólu kolonizátora, tedy k Americe, což je vztah našeho disentu, od Sašy Vondry po Václava Havla. Podle těchto studií je to dobře popsatelný proces.
Z.B.: To, co říká Vít, ale není jediné schéma, se kterým jsme pracovali.

T.N.: Máte pocit, že transformace je u konce?
Z.B.: Jak která, třeba pro Václava Klause je to období zhruba deseti let. Jinak to pojímají ekonomové a politologové, jinak ostatní.
V.H.: Pokud si člověk řekne, že primární je ve společnosti ekonomika, transformace skončila, pokud by člověk mluvil o mentální transformaci, rozhodně neskončila.

T.N.: Je téma transformace v souvislosti s výročím dvaceti let od revoluce reflektované dostatečně? V uměleckém prostředí vzniklo nebo vzniká více projektů týkajících se transformace, co v jiných oborech?
Z.B.: Reflexe tu existuje, společnost nato nějak reaguje – od primárně intelektuálních úvah po nostalgické vzpomínání.
V.H.: Mám pocit, že je tu jen strašně formální žurnalistická reflexe transformace. Důležitéje, aby se jí někdo zabýval do hloubky a trošku ji rozkryl. Člověk si potřebuje vytvořit paradigma pochopení doby, aby si vytvořil názor, jak reagovat teď. Výsledkem výstavy má být přemýšlení o dnešku a o tom, jak je člověk aktivní ve vztahu k veřejnému prostoru.

T.N.: Jaké jsou na váš projekt reakce z mimouměleckých oborů, sociologie, politologie a dalších?
Z.B.: Podle mé zkušenosti podněty k mezioborovému zkoumání většinou vycházejí právě z uměleckého prostředí. O našem projektu jsem se nejvíc bavil se sociology a politology. Pro sociologa Marcela Tomáška je náš atlas suma vědění, která překračuje hranice jeho oboru, což zatím nikdo jiný neudělal.
V.H.: Výstava a kniha jsou dvě rozdílné věci, lidi, co se zabývají uměním, reagují na výstavu, ti ostatní spíš na knihu. Oběma formáty jsme se snažili překročit žánry, rozrušit je a vytvořit rozdílné barvy nebo emoční roviny vnímání reality.

T.N.: Výstava programově neukazuje, co se stalo v umění za posledních dvacet let, proč?
Z.B.: Nedělali jsme výstavu umělecko-historickou. Díváme se na svět jinak, nechceme dělat přehledy a na základě toho odvozovat, kam vývoj směřuje. My nevíme, kam směřuje. Chtěli jsme vytvořit určité hlubší pole a nabídnout ho divákům, aby jej mohli přečíst svým vlastním způsobem.
V.H.: Jedna z tezí koloniálních studií je atemporalita: je třeba se důsledně zbavit ideje univerzálního času, základního konstruktu modernity. Pokud přistoupíš na atemporalitu, takovéto přehledy mají limitovaný smysl, protože člověk vše dekonstruuje.

T.N.: Jak je tedy výstava koncipovaná?
Z.B.: Přemýšleli jsme o různých formách výstavy, třeba o psychoanalytickém modelu, kdy divák pochází určitou terapií, o modelu nemocnice založeném na procesu uzdravování, o archivech, modelech mozku atd. Takže vzniklo několik vrstev, určité části jsou čitelnější, jako třeba oblast paměti nebo oblast revoluce. Neurčili jsme žádné přesné vymezení, které by napomáhalo čtení. Hranice jsou rozostřené.

T.N.: Podle jakého principu jste vybírali umělecká díla? Celek budí dojem, že je složený z věcí, které máte rádi…
V.H.: To je samozřejmě vždycky tak. Nechtěli jsme paradigmata vycházející z našeho atlasu ilustrovat uměleckými díly. Řídili jsme se tematickými okruhy, k nimž jsme hledali adekvátní umělecké práce. Výstava je formát, kde si umění vyjevuje svůj vlastní prostor nebo svobodu. Nechtěli jsme podat definici transformace.
Z.B.: Snažili jsme se maximálně otevřít a jít do různých hloubek a směrů pro nás třeba nečekaných. I pro nás je výstava dodnes otevřená a nacházíme zde spojení, o nichž jsme předtím vůbec neuvažovali.

T.N.: Na výstavu člověka láká vtipná reklama, v níž vystupuje socioložka Šiklová, režisérka Třeštíková a filozofové Bělohradský,Petříček a Rezek. Určitě naláká řadu lidí,kteří se budou těšit, že se na výstavě dozví, „co se s námi stalo za posledních dvacet let“. Myslím si ale, že je výstava vůči běžnému divákovi nepřátelská a na otázku se odpovědět nesnaží…
Z.B.: Hodně lidí, kteří je nepoznali, si myslí, že ve spotu jsou náhodně vybraní obyčejní lidé, jež je lákají na výstavu, protože jsou sami zvědaví, co s námi stalo… K nevstřícnosti: ze začátku jsme si to neuvědomovali, chtěli jsme jít do hloubky a neuvažovali jsme, jak to přeložit do pochopitelného jazyka. Předpokládali jsme bazální připravenost, ale v Čechách ještě lidé nejsou na takovéto výstavy zvyklí.
V.H.: Samozřejmě to není nevstřícnost chtěná. Až když byla výstava hotová, uvědomili jsme si to. Udělali jsme mapu s faktografickým vysvětlením asi 20 nebo 25 prací z výstavy. To jsme měli udělat na začátku, ale nenapadlo nás to. Je to problém všech větších výstav, který se dá zvládnout posílením edukativních programů. Druhá věc je, že se jedná o problematiku, která je složitá sama o sobě. Získat vztah k ní můžeš jedině tak, že do ní investuješ hodně času. Výstava i slovník jsou složité, ale snaží se vytvořit prostor, v němž by jim člověk mohl porozumět. Nebyla nám známa metoda, jak to udělat jednodušeji.

T.N.: Kromě velkého množství videí je zde řada uměleckých děl v podobě schémat a diagramů. Nemáte pocit, že se z nich vinou jejich přemíry stávají pouze estetické znaky, které divák nemá potřebu důkladně prozkoumat?
Z.B.: Právě z toho důvodu jsme se snažili diagramy vytisknout, aby si je člověk mohl odnést domů. Nejde to udělat jinak – jak například prezentovat projekt Erica Beltrána Co je to diskurz, na kterém pracoval několik let? Myslím, že diagramy fungují i jako znaky v kontextu výstavy, aniž by člověk musel proniknout do jejich struktury, což chce čas.

T.N.: Natažené provázky, které evokují listování knihou, jsou součástí Zbyňkova architektonického řešení výstavy?
Z.B.: Není to můj architektonický koncept, řešení vznikalo organicky spolu s Vítem. Nepředstavuje aditivní rovinu, která výstavu ilustruje nebo se ji snaží popsat, ale souvisí s vrstvami a metaforickými modely, jež mají pomáhat ke čtení výstavy. Provázky fungují jako jednoduchá metafora.
V.H.: Vracíme se zde k tomu, že výstava je určitý konkrétní prostor, kterým se procházíš v čase, má nějakou dynamiku. Pracuješ tedy s dramatickým elementem stejně jako v divadelní hře nebo v architektuře. Ve výstavě máš prostor k tomu vytvářet určité vyprávění nebo napětí tím, že přemýšlíš o prostoru ve vztahu k obsahu. Procházení člověka výstavou tedy chápeme jako dramatický proces, se kterým se dá pracovat.

T.N.: Co si počít s betonovými shluky na podlaze? Odkud spadly?
V.H.: Původně jsme chtěli v části výstavy akcentovat podlahu a procházení, aby si člověk uvědomil, že má nohy a je spojen se zemí.
Z.B.: Uvažovali jsme nejdřív o blátě nebo o odpadcích…
V.H.: … a o různých překážkách. Ale protože jsou v Městské knihovně parkety, nedalo se moc dělat.
Z.B.: Pro mě je na tom nejzajímavější, že se přítomnost těch objektů nedá jednoduše popsat. Chtěli jsme mít na výstavě prvek, který jsme nedokázali exaktně definovat,vždyjsmese v diskuzích dostali k něčemu organickému. Ani zpětně nemáme definici,jetojenneurčitýdramatický prvek při pohybu výstavou.

T.N.: Atlas, který vyšel v souvislosti s výstavou, jste původně označovali jako slovník. Jaké zabarvení pro vás mají tato slova, že jste se nakonec rozhodli pojmenování změnit?
Z.B.: Když jsme začali přemýšlet o transformaci, dělali jsme si slovník témat, která bychom chtěli víc rozebrat. Kniha měla být pomocným slovníčkem, jenž by ta témata otevřel. Postupem času slova narůstala, až jich bylo kolem 200. Slovník má univerzalistický nárok pojmout určitý obor komplexně, ale my prostupujeme různými obory a tématy, zabýváme se i emocemi, takže jsme hledali vhodnější slovo, které by vznikající tvar lépe popsalo. Atlas nám připadal podle definicejako nejvhodnější nejen proto, že naše kniha zahrnuje také vizuální diagramy.

T.N.: Hesla jsou řazena abecedně. Byla to jediná možnost, jak téma uchopit?
Z.B.: Alfabetický řád má v sobě zvláštní prvek, kterým je nelineárnost, člověk musí číst napřeskáčku, protože vyhledává určitá slova. Připadlo nám, že to reprezentuje určitý kulturní rámec, do kterého patříme. Nenajdeš moc způsobů, jak uspořádat informace, vždy narazíš na tři nebo čtyři základní.
V.H.: Tohle byl nejjednodušší a nejpřístupnější polycentrický model pro období, které ještě není strukturované mezioborově. Polycentricita byla pro nás jediný způsob. Na začátek atlasu jsme zařadili šest základních metafor: metaforu společnosti jako stroje, krajiny, těla, procesů, rhizomatické architektury a mentální struktury. Žádná z nich pro nás není rozhodující, proto je to atlas.

T.N.: K „rhizomatické“ asambláži, tedy určité nehierarchické rozmanitosti, se v úvodu hlásíte jako k základnímu principu…
V.H.: To není náš výmysl, je to příklon k termínu, který vymyslel Deleuze a podle nás dobře vystihuje metodologii myšlení. Podle něj neexistuje žádný rámec nebo půdorys, ze kterého by to myšlení rostlo, a jediné, co dává pozici termínům vůči sobě, jsou vzájemné vztahy, takže vzniká tekutý model, kde se významy neodvíjejí od něčeho esenciálního, ale jejich význam se definuje ve vztahu kostatním.

T.N.: Objevují se zde hesla nejen přímo pro atlas psaná, ale i již publikované texty. Nelákalo vás vytvořit pouze antologii?
Z.B.: To není dostatečně tvůrčí! Antologie sama o sobě je příliš uzavřená, zarámovaná, my jsme chtěli pracovat s nečekanými prvky. Oslovovali jsme autory průběžně, v některých případech na napsané texty reagovali a měnili tak směr svého uvažování.
V.H.: Pro mě je podstatné, že jsou zde poprvé přeloženy stěžejní texty postkoloniálních studií od autorů, jako jsou Bhabha nebo Spivak, které v Čechách dosud nejsou reflektované.Důležité je skrze některé texty navrhnout novou metodologii, jak se dívat na transformaci.

T.N.: Čerstvé dojmy máte z nedávno skončené dvoudenní konference, v níž jste si vytkli pokus o srovnání procesů transformace v různých částech světa. K čemu účastníci konference dospěli?
Z.B.: Důležitá se ukázala právě postkoloniální studia, o nichž jsme na začátku vůbec neuvažovali jako o něčem relevantním k naší zkušenosti. Na konferenci se nám potvrdilo, že je to jeden ze stěžejnějších myšlenkových rámců, které se dají aplikovat na přemýšlení o společenských změnách ve východní Evropě.
V.H.: Tento pohled akcentoval především Viktor Misiano. Řadu věcí, které člověk dřív neviděl, pomáhají postkoloniální studia s aparátem svých specifických termínů uchopita dekódovat. Západ tato studia neaplikuje na východní svět, protože ho vnímá jako tzv. druhý svět, tedy polaritu ke kapitalismu, ztotožňuje Východ s ideologickou alternativou, která už skončila. Je velice zajímavé dívat se na české dějiny z postkoloniálního pohledu.

 

Monument transformace 1989-2009, Praha, Galerie hl. města Prahy, Městská knihovna, 28. 5. – 30. 8. 2009. Kurátoři Vít Havránek a Zbyněk Baladrán.
monumentoftransformation.org

 

Pohled do expozice, foto: Martin Polák.

Zbyněk Baladrán a Vít Havránek při zahájení výstavy v Městské knihovně 27. 5. 2009, foto: Tomáš Svoboda.

 

Terezie Nekvindová je historička umění, pracuje na VVP AVU v Praze. Vít Havránek je teoretik a kurátor, lídr iniciativy tranzit CZ. Zbyněk Baladrán je umělec, spoluzakladatel galerie Display.

Find more stories

Články