České vysoké umělecké školství, JEDEN Z HYBATELŮ TRANSFORMACE SOUDOBÉ ČESKÉ VÝTVARNÉ SCÉNY

11. 6. 2009

ČESKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ školství bylo před rokem 1989 výrazně centralizováno a především podléhalo důsledné ideologické kontrole uskutečňované mocenskými a politickými prostředky, kterými bezvýhradně disponovala vládnoucí Komunistická strana Československa. Školení budoucích umělců se odehrávalo na pražské Akademii výtvarných umění a Vysoké škole uměleckoprůmyslové, v Bratislavě byl umělecký vzdělávací systém doplňován Vysokou školou výtvarných umění. V pedagogické ale i názorové rovině probíhal na československých akademiích po celá 70. i 80. léta dvacátého století skrytý, ale o to urputnější střet mezi představiteli stále živé tradice pozdně modernistického umění ukotveného v liberální atmosféře 60. let a bezskrupulózními exponenty normalizačního reálného socialismu. Studijní programy záměrně ignorovaly informace o vývoji soudobého „západního“ umění a také místní progresivní scény. Autentické umělecké aktivity pedagogů a studentů byly z půdy škol vytěsňovány do „šedé zóny“ neoficiál-ních setkání či poloilegálních workshopů a sympozií.1
Tato situace akcelerovala bezprostředně po „sametové revoluci“, neboť studenti využili svého přechodného vlivu, který získali jako jedni z nositelů politických změn, a společně s řadou do té doby neoficiálníchumělců zásadně proměnili pedagogické sbory i názorové směřování svých škol. Asi nejdůsledněji, a to i v rámci celého českého vysokého školství, proběhla revoluční transformace v roce 1990 na pražské Akademii výtvarných umění, a to pod správou jejího nově zvoleného rektora a mezinárodně známého konceptuálního umělce Milana Knížáka.2 Ten v návaznosti na radikalitu svých performancí z přelomu 60. a 70. let dvacátého století obměnil vedení téměř všech speciálních ateliérů a na školu postupně uvedl klíčové osobnosti českého výtvarného umění (například Dalibora Chatrného, Stanislava Kolíbala, Karla Malicha, Karla Nepraše, Jiřího Sopka, Stanislava Zippeho a také teoretika Jiřího Ševčíka). Profilakademie se díky tomuto bezprecedentnímu kroku výrazně polarizoval, zkvalitnil a otevřel novým tendencím a proudům českého i mezinárodního současného umění. Minimálně do druhé poloviny 90. let dvacátého století tuto inspirativní atmosféru ještě umocňovala výrazná internacionalizace skladby studentů, která do jisté míry souvisela s rozvojem především americké subkulturní komunity v Praze.

Dalším klíčovým procesem v rozvoji českého vysokého uměleckého školství se potom stalo etablování regionálních uměleckých fakult. Vedle přirozené diverzifikace profesních specializací nabízených uchazečům o umělecká studia a rozšíření portfolia tvůrčích osobností na pozicí chpedagogů znamenal rozvoj těchto učilišť také zásadní posílení životaschopnosti lokálních uměleckých scén. Bylo tomu tak i v případě Fakulty výtvarných umění v Brně, jejíž založení na půdě Vysokého učení technického v roce 1993 znamenalo jeden z vrcholů emancipačních snah místního uměleckého milieu.3 V brněnském případě ovšem otevření vysoké umělecké školy „pouze“ potvrdilo autonomní charakter tamní scény ukotvené v bohaté tradici lokálního moderního umění, přesvědčivě se rozvíjející i v období totalitním (s vrcholem v generaci neoficiálních autorů 60. let dvacátého století) a navíc podporované silným institucionálním zázemím.4
Odlišně se vyvíjela situace v Ostravě, kde byl na místní univerzitě v roce 2001 založen Institut pro umělecká studia (od roku 2007 Fakulta umění)5 a rovněž v Ústí nad Labem, kde od roku 2000 působí Fakulta umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně.6 Tato města do jisté míry spojuje jejich industriální charakter, historická vykořeněnost plynoucí z odsunu velké části původních německých obyvatel po 2. světové válce, hospodářská i ekologická exploatace spojená s obdobím totalitního režimu i přetrvávající napětí v sociální a etnické oblasti. Etablování vysokých uměleckých učilišť podstatným způsobem iniciovalo rozvoj těchto uměleckých scén, které do té doby měly okrajový charakter a byly závislé pouze na aktivitách osamocených autorů – solitérů. Obě pracoviště nabídla uplatnění řadě místních umělců, přiblížila umělecké vzdělání adeptům z těchto regionů (a naopak přivedla do Ostravy a Ústí nad Labem nadané studenty z celé České republiky), ale především sehrála klíčovou roli v procesu institucionalizace současné vizuální tvorby na těchto kulturních periferiích. Svým kreditem zároveň suplovala absentující umělecké stavovské organizace, představovala základní produkční i technologické zázemí a spoluorganizovala zásadní výstavní prezentace lokálních scén v těchto městech, celostátním měřítku a nezřídka i v zahraničí (především ve středoevropském kulturním prostoru).7
Vedle již zmiňovaných vysokoškolských uměleckých pracovišť ovšem byla v průběhu 90. let dvacátého století založena i řada dalších škol a v současné době jsou umělecké studijní programy v oblasti volného či užitého umění, designu, fotografie a nových médií realizovány na více než 10 fakultách, institutech a katedrách různých českých univerzit. Jenom namátkou lze uvést Fakultu umění a architektury Technické univerzity v Liberci, Institut umění a designu Západočeské univerzity v Plzni nebo Fakultu multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
Neméně důležité byly postupné snahy jednotlivých vysokoškolských pracovišť o zaujetí aktivních pozic v procesu kritické interpretace soudobé výtvarné tvorby, které vyvrcholily založením Vědecko-výzkumného pracoviště na pražské Akademii výtvarných umění, navazujícího magisterského studijního oboru Teorie a dějiny designu a nových médií a doktorského studijního oboru Kurátor a kritik designu a nových médií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a rovněž magisterského studijního oboru Kurátorská studia na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.8
Všechny výše zmíněné kroky vedly k tomu, že se systém uměleckého vzdělávání zásadním způsobem demokratizoval, přizpůsobil se nárokům transformující se posttotalitní společnosti, a to ve smyslu institucionální reprezentace i pozitivní internacionalizace českého výtvarného umění, a zároveň se přihlásil k zodpovědnosti za průběh kontextualizace a socializace současné umělecké produkce.

 

Tento text je přeloženou a aktualizovanou částí eseje „Art in Motion – The Czech Path of Cultural Transformation“, která byla v anglickém jazyce publikována v knize M. Koleček (ed.), Framing of Art, FUD UJEP, Ústí nad Labem 2007.

Poznámky:
1. Veřejnosti přístupné skupinové výstavy byly organizovány – nejčastěji samotnými studenty – v neoficiálních prostorách (ateliéry, soukromé byty, činžovní i rodinné domy). Za nejznámější akce tohoto typu je možné značit Konfrontace I – VI. (1984–1987) či výstavu Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici v Praze 1989.
2. Obdobná proměna, i když méně spektakulární a postupná, proběhla v letech 1994–2000 pod vedením historika a teoretika umění Josefa Hlaváčka také na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
3. FaVU byla založena z iniciativy děkana Fakulty architektury VUT v Brně Ivana Rullera, který na tomto pracovišti otevřel nejprve Ústav kreslení a malování, jenž byl na počátku roku 1993 transformován do podoby regulérní fakulty. Jejím prvním děkanem se stal Vladimír Preclík. Profil této fakulty byl od samého počátku orientován na malbu, sochařství, kresbu a grafiku, konceptuální umění a videoart, vizuální komunikaci a design. Kabinet teorií a dějin umění založil a zpočátku také vedl významný brněnský teoretik a výtvarný pedagog Igor Zhoř.
4. Brněnský intelektuální okruh vyrůstá z multikulturního milieu tohoto města, které je výjimečné mimořádnými ukázkami modernistické architektury i dlouhodobě kvalitními aktivitami Domu umění města Brna či Moravské galerie. Z osobností, které ve druhé polovině dvacátého století spoluutvářely atmosféru tohoto kulturního centra, je třeba zmínit R. Horáčka, D. Chatrného, J. H. Kocmana, G. Pospíšilovou, J. Valocha či I. Zhoře.
5. Ostravská Fakulta umění vznikla v roce 2007 transformací Institutu pro umělecká studia, který od roku 2001 soustřeďoval činnost umělecko-pedagogických kateder (výtvarné a hudební) Pedagogické fakulty OU. Mezi nepřehlédnutelné osobnosti tohoto akademického pracoviště patří František Kowolowski, Petr Lysáček, Eduard Ovčáček či Jiří Surůvka.
6. Rovněž zde vznikla nová vysoká umělecká škola odštěpením od Pedagogické fakulty UJEP. Prvním krokem bylo v roce 1993 založení Institutu výtvarné kultury, který se posléze transformoval do podoby FUD. Mezi důležité osobnosti působící na tomto pracovišti je možné zařadit P. Baňku, D. Hanzlíka, S. Klimeše, P. Kopřivu, J. Kovandu, P. Mrkuse či M. Thelenovou.
7. Ostravská scéna se velmi rychle vyprofilovala na samém počátku 90. let dvacátého století. Mezi její nejznámější reprezentanty patří J. Surůvka, skupina Kamera Skura, P. Lysáček, J. Koléšek, K. Szányiová či J. Šigut. V průmyslovém městě bez dostatečných kulturních tradic vybudoval tento okruh umělců též nezbytné galerijní zázemí (Galerie Fiducia, Galerie Jáma X, Galerie 761). Ústecká neokonceptuální scéna 90. let navazovala na aktivity místních umělců tzv. „šedé zóny“ 70. a především 80. let (. Bartůněk, J. Prášil, M. Michálek, J. Kubový). Z generace autorů narozených ve 2. polovině 60. let se v širším kontextu prosadili J. Černický, J. Géringová, M. Kolář, Z. Kolečková, P. Kopřiva, J. Řezáč, M. Thelenová. Zásadním prostorem pro prezentaci aktuálních uměleckých tendencí se stala Galerie Emila Filly, jejíž program byl spoluutvářen teoretiky a kurátory Evou Mrázikovou, Zbyňkem Sedláčkem, Annou Varteckou a Michalem Kolečkem. Viz: J. Ševčíková, J. Ševčík (eds.), Ostrava – Umjeni …?, výstavní síň Mánes, Praha, 1998. – M. Koleček, E. Mráziková (eds.), Devadesátka pokračuje, Lidé výtvarnému umění – výtvarné umění lidem, o. p. s., Ústí nad Labem 2000. – M. Koleček, Okraj obrazu, FUD UJEP, Ústí nad Labem 2005.
8. VVP AVU v Praze bylo založeno roku 1997. Provádí ucelený výzkum v oblasti českého moderního a současného umění (se zaměřením na výtvarné umění vzniklé po 2. světové válce). Jeho činnost koordinuje a řídí Jiří Ševčík. Na VŠUP v Praze jsou od roku 2004 realizovány navazující magisterský studijní program Dějiny a teorie designu a nových médií a doktorský studijní program Kurátor a kritik designu a nových médií. Navazující magisterský studijní obor Kurátorská studia je na FUD UJEP v Ústí nad Labem otevřen od akademického roku 2007–2008.

 

Nová budova Fakulty umění a designu v postupně budovaném kampusu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Budova byla otevřena v září roku 2008. Foto Radek Jandera.

Kultura komiksu, 2009, tkanina plátnové vazby s potiskem, krejčovské zpracování šatů, foto: Věra Kuttelvašerová-Stuchelová.

 

Michal Koleček je teoretik a kurátor. Působí jako děkan FUD UJEP v Ústí nad Labem.

Find more stories

Články