BENÁTSKÉ BIENÁLE

11. 6. 2009

Možnosti nových začátků jsou tím, co bych chtěl sdílet s návštěvníky bienále,“ tvrdí kurátor letošní ústřední benátské přehlídky Daniel Birnbaum. S názvem Tvoření světů (Making Worlds) namíchal výstavu, která se vyznačuje hravostí, lehkostí a nadhledem nad tvořením nových vizí. Zajímalo nás, jak hodnotí benátský projekt teoretikové, kurátoři a umělci, a tak jsme jim položili několik otázek týkajících se zároveň národních prezentací:
1. Jak byste hodnotili letošní Benátské bienále? Co vás tam nejvíce zaujalo (který pavilon, výstava či umělecké dílo)? Jaká z doprovodných akci se vám nejvíce líbila (výstava či projekt)?
2. Jakou roli podle vás dnes hrají na bienále národní pavilony?
3. Jaký máte názor na projekt Romana Ondáka pro Československý pavilon?

 

JAROSLAV ANDĚL
historik umění, kurátor, DOX Praha
1. Průměr, možná mírně nad průměr v hlavním (bývalém italském) pavilonu. Nejzajímavější pro mě byla výstava The Fear Society.
2. Národní pavilony jsou zastaralý koncept z 19. století. Mluví se o tom už destiletí, ale moc se nedělá pro to, aby se to změnilo.
3. Rozhodně jeden z nejlepších v celé historii Československého pavilonu.

 

BALÁZS BEÖTHY
umelec, Budapešť
1. Svojou veľkosťou a infraštruktúrou ponúka Benátske bienále divákovi isté smerovanie a predurčenie. Je vhodnejšie prezentovať sústredené, adekvátne proporčné dielo, ktoré okamžite zaujme návštevníkovu pozornosť, ako množstvo odlišných a zložitých prác. Z tohto pohľadu sú napríklad pohľadnice Alexandry Mir usporiadané lepšie ako komplexná inštalácia (študentov) Yony Friedman.
2. Široko prispôsobiteľná téma súčasného bienále je dostatočne otvorená na to, aby poskytovala kurátorovi slobodu. Daniel Birnbaum to využil, keď zariskoval a zapojil menej známych umelcov. Je tu množstvo diel zaoberajúcich sa využitím daného miesta („vytváranie svetov“), vrátane funkčných interiérov navrhnutých umelcami – ako kníhkupectvo Rirkrita Tiravaniju alebo ocenený bufet Tobiasa Rehbergera. Na druhej strane téma nedokázala tieto „svety“ „zlepiť“ do väčšieho celku.
Existencia národných pavilónov je problematická, a zároveň plná prísľubov; dá sa efektívne využiť alebo neadekvátne zneužiť. Spolupráca môže byť progresívnym riešením, tak ako sme to tentokrát videli pri Severských pavilónoch a Dánskom pavilóne.
3. Dielo Romana Ondáka je správnym riešením: jednoduché ako koany, zen-budhistické podobenstvá a primerane veľké (je zaujímavé porovnať ho s ďalšími záhradnými dielami – Lois a Franzisky Weinberger v Rakúskom pavilóne a Andrey Faciu v rumunskom). Dúfam len, že stromy-návštevníci budú vo svojom dočasnom skleníku prospievať až do jesene.

 

Projekt The Collectors, Dánský a Skandinávský pavilon, kurátoři Elmgreen & Dragset, Benátky 2009.

 

KAREL CÍSAŘ
1. Vzhledem k časovým a logistickým omezením nelze od Benátského bienále očekávat vytyčení nových tendencí, ale spíše shrnutí těch současných. Proto není překvapením, že páteř Birnbaumovy výstavy Fare Mondi tvořila díla umělců, s nimiž již dříve spolupracoval ve frankfurtské Städelschule (Thomas Bayrle, Simon Starling, Wolfgang Tillmans) či na 2. turínském trienále (Ulla von Brandenburg, Keren Cytter, Lara Favaretto). I zde bylo možné zaznamenat odklon od dokumentaristických a bezprostředně politických přístupů k sebereflexiestetické sféry a přehodnocení modernity (Falke Pisano). K nejpůsobivějším z tohoto hlediska patřila malá místnost s monochromními a neokonkretistickými pracemi (Lygia Pape) v Palazzo delle Esposizioni della Biennale, kterou Phillipe Parreno nechal opakovaným stmíváním a rozsvěcováním proměňovat z „white cube“ v „black box“, a na Rauschenbergova bílá plátna zde promítal svůj krátký film El Sueño de Una Cosa.
2. K těmto tendencím se připojily i expozice v národních pavilonech, které svědčí především o úrovni kulturní politiky jednotlivých zemí. V těch několika, které jsem navštívil, vynikaly v tomto směru filmy Steva Mc Queena a Dorit Margreiter, které se shodně, ale každý jinak, zabývaly zahradami Giardini před bienále. Ze zcela jiných východisek přistoupil k melancholickému tématu podzimních zahrad i skot Martin Boyce v Palazzo Pisani.
3. Totéž lze říci i o práci Romana Ondáka, jehož zahrada uvnitř průchozího pavilonu neproblematizovala pouze prostor „vně“ a „uvnitř“, ale – jak napovídal i název Loop – i čas „předtím“ a „potom“. Ondák tak jako vůbec první nepřímo tematizoval skutečnost, že vystavuje v pavilonu zaniklého státu. Nezastíraná vstřícnost celého projektu k výstavnímu formátu bienále jej zcela po právu přivedla do středu pozornosti. Trvalejší účinek však bude mít spíše video Dominique Gonzalez-Foerster, v němž francouzská umělkyně při páté účasti na přehlídce rozjímá nad svým vyčerpáním a neschopností uskutečnit zamýšlené dílo. Skutečným těžištěm bienále se tak nestaly otázky světatvorby z názvu výstavy, nýbrž to, co jí předchází, totiž pre-produkce.

 

GABRIELA GARLATYOVÁ
historička a teoretička umenia, kurátorka, Mestská galéria v Rimavskej Sobote
1. Najviac ma oslovila téma bienále Making Worlds, ktorá má inšpiratívnu potenciu, hlavne výstava v Giardini. To sa týka najmä diel umelcov ako Baldessari, Conrad, výnimočná Lygia Pape (aj jej dielo v Arsenale), Tillmans, Levine a Palermo v témach a vzťahoch, ktorými sa zaoberám. Oceňujem prezentácie umelcov ako sú Fiona Tan v holandskom pavilóne, Miquel Barceló v španielskom – jedna z mála kvalitných malieb na bienále, Bruce Nauman v americkom, Péter Forgács v maďarskom a vo francúzskom pavilóne Claude Lévêque… Vtipne pôsobili svetielkujúce spotrebiče mladého autora Chu Yuna a osobite inštalácie Joany Jonas a Williama Forsytha. Aj napriek množstvu sprievodných výstav, z ktorých som mnohé zhliadla, ma uchvátila vynikajúca zbierka umenia Françoisa Pinaulta v Punta della Dogana, a tiež výstava In-finitum v Palazzo Fortuny.
2. Prezentácie rôznych štátov tvoria hlavné špecifikum bienále,ktoré na prvý pohľadv dobe globalizácie pôsobia ako anachronizmus. Opak je skutočnosťou – napríklad v obnovení Padiglione Italia, ale aj v dôraze a vážnosti, ktorú kladú štáty na svoju prezentáciu. V hlavnej kurátorskej časti mnohovýznamového Making Worlds D. Birnbauma sa cez diela umelcov voľne uplatňuje medzinárodný pohľad zameraný na isté miesta (napr. teraz obľúbenú Čínu). Pavilóny vnímame hlavne ako reprezentáciu danej krajiny. V prezentáciách sa uplatňujú hlavne dva prístupy. Prvým je vystaviť to najlepšie umenie silnej vyzretej osobnosti, nezávislé na povrchných trendoch, čo odkazuje na kultúrne vyspelú a sebavedomú krajinu, druhým pak stratégia priblíženia sa, vyrovnania sa, nadviazania na jazyk medzinárodného štýlu.
3. Predovšetkým mu blahoželám k účasti a k úspechu. Myslím si, že jeho projekt je zacielený na medzinárodný trend umenia, ktorý ho aj oceňuje, podarilo sa mu mnohé zúročiť (napr. spoluprácu s J. Kollerom). Elegantný koncept kultivovania a zušľachťovania galerijného priestoru však pôsobí v benátskej záhrade sterilne a mŕtvo. Zrealizovaním sa myšlienka prelínania vzťahu reality a umenia – ktorá je zároveň častou témou umenia, stala rozpačitou. Močariny Lary Favaretto v prírodnej časti Arsenale boli iným zážitkom (vegetácia sa ako motív s rôznymi významami objavila u viacerých umelcov). Dúfajme, že tohoročná Ondákova účasť naplní cieľ presadiť slovenské umenie na bienále. Nabudúce by sme si mali spomenúť na jedinečnú umelkyňu Máriu Bartuszovú alebo uveriť autentickým umelcom ako Rudo Sikora, Juraj Meliš, Juraj Bartusz, Vladimír Popovič, Peter Rónai, Vladimír Havrilla a iným.

 

Fernando Bryce, Die Welt, 2008, série 195 kreseb, inkoust na papíře, různé formáty, courtesy Galerie Barbara Thumm.

 

LUDVÍK HLAVÁČEK
ředitel Centra pro současné umění Praha
1. Benátské bienále miluji a navštěvuji jeho preview od roku 1993. Pokaždé je to velkolepý festival umělecké svobody a tvořivosti. Člověk se ocitne v pohádkovém světě fantazie, která je zároveň realitou, a naopak, což je zvláště velkým důvodem k radosti a k povznesení. Platí to jak o starém městě, tak o současných výtvorech. Letošní ročník předčil všechny minulé co do rozsahu a rozmanitosti. Birnbaumova koncepce hlavní společné expozice má smysl a tvoří srozumitelnou interpretační osu, aniž by znásilňovala individuální projekty. Nebudu hodnotit jednotlivé expozice. Je tu mnoho hledisek. Například prezentace díla Bruce Naumana je velkým zážitkem, ale drobná instalace Mikse Mitrevicse v Lotyšském pavilonu potěší právě tak, stejně jako mnoho dalších.
2. Národní pavilony jsou historickým faktem. Dávají této události perspektivu tradice. Před pár lety jsem je pokládal za anachronismus, ale poslední dobou v nich čtu aktuální politické dějiny Evropy. Jsou věrným zrcadlem stavu demokracie a kultury v dotyčných státech. A také jsou zajímavým kaleidoskopem regionálních povah. Ukazují, že politické sjednocení Evropy není žádnou nivelizací regionálních kultur.
3. Je to vynikající projekt provedený s dokonalou profesionalitou a invencí schopnou přijmout danou realitu a svérázně ji interpretovat.

 

Michelangelo Pistoletto , Seventeen Less One, 2008, zrcadla, dřevo, 17 ks. každý 243 x 178 cm, záběr z Yokohama Triennale, foto: Ueno Norihiro, courtesy Galleria Continua, San Gimignano / Beijing / Le Moulin.

 

GÁBOR HUSHEGYI
historik umenia, Bratislava
1. Tvorenie svetov v réžii Daniela Birnbauma sa na prvý pohľad zdal byť dostatočne širokou metaforou, dokonca inšpirujúcou a vďačnou na to, aby si každý účastník našiel svoju platformu. Konečné vyznenie ústrednej výstavy však popri kladných hodnoteniach niektorých diel (napr. Lygia Pape) môže právom aj iritovať, a to nie z toho dôvodu, že sa hlavný kurátor zriekol overenej praxe spoliehať sa na top-mená a ich diela, ale z dôvodu, že pozbierané diela, ale aj sprievodné výstavy (napr. Jan Fabre) nie raz vzbudzovali rozčarovanie a údiv. Medzi najväčšie zážitky patrila výstava Interior Landscape Mony Hatoum vo Fondazione Querini Stampalia, tak výber z diela, ako aj intervencie do stálej expozície, či pavilón USA s Bruceom Naumanom.
2. Národné pavilóny sa stali vďaka svojej kvalite určujúcimi na tohtoročnom bienále, medzi najlepšie patrili v Giardini pavilóny Poľska, Dánska a Škandinávie, medzi národnými reprezentáciami v centre Benátok zas pavilóny Mexika a Írska.
3. Neštandardný spôsob výberu, nadštandardný výkon. Ondákom vytvorený svet (Loop), dokázal spochybniť tradičný vzťah architektúry a prostredia, a neobišiel ani kritiku spôsobu prezentácie dnes už ne-existujúcej krajiny na bienále. Dokázal konkurovať najlepším národným expozíciám – konečne.

 

Martin Boyce, No Reflections,PalazzoPisani,Benátky2009, courtesy umělec, The Modern Institute / Toby Webster LTD, Glasgow; Galerie Eva Presenhuber, Zürich; Tanya Bonkdar Gallery, New York; Johnen Galerie, Berlin.

 

ILONA NÉMETH
umelkyňa, Bratislava – Dunajská Streda
1. Tohtoročné bienále je podľa mňa priemerné, najmä časť v Arsenale považujem za nezaujímavú, so zlým výberom umeleckých diel, niekedy aj od zaujímavých výtvarníkov. Giardini ma oslovilo omnoho viac. Nové výstavné priestory v Arsenale sú exelentné.
2. V poslednom období som si myslela, že ich dôležitosť postupne klesá, ale tohtoročné bienále tomu protirečí. Najzaujímavejšie expozície boli podľa mňa práve v národných pavilónoch. Okrem mexického považujem za naozaj zaujímavé pavilóny bývalého ostbloku – srbský, rumunský, poľský a česko-slovenský.
3. Ondák kladie otázky o súčasnom umení a teórii, o možnostiach národného zastúpenia na medzinárodných výstavách, o jazyku súčasného umenia, o politike v umení. Pavilón na prvý pohľad vyzerá ako vyprázdnený a postupne začína komunikovať s divákom a inšpiruje k uvažovaniu o možnostiach umenia. Ondákov projekt je podľa mňa viac odpoveďou na teoretické problémy súčasného umenia ako inšpiratívna esej. Napriek tomu, že som nesúhlasila so spôsobom výberu výtvarníka na bienále, náš pavilón považujem za veľmi dobrý. Ondák si zaslúži, aby nás zastupoval bez akýchkoľvek nepríjemných okolností výberu.

 

NATAŠA PETREŠIN-BACHELEZ
kurátorka, Centre Pompidou, Paříž
1. Benátske bienále by sa malo vždy chápať ako komunikačná platforma pre istý segment súčasného umenia. Zdá sa, že predovšetkým tento rok je profesionálna realizácia, vysoká úroveň vizuálneho stvárnenia a prevedenia diel dokladom pevnej finančnej (trhovej) podpory. Len veľmi málo diel sa zaoberá našou súčasnou realitou a jej nevďačnými a smutnými spoločenskými a politickými situáciami. Tohtoročné Bienále je oslavou vizuality, avšak netuším, čo je toho príčinou. Myslím si, že je osviežujúce vidieť Arsenale voľne dýchať s menším počtom diel. Dojímavé, a preto zaujímavé boli diela Taysira Batniji, Sandi Hilal a Alessandra Petti v Palestínskom pavilóne, séria kresieb Marjetice Potrč a dielo Yony Friedman v Arsenale, Romana Ondáka v Československom pavilóne, Teresy Margolles v Mexickom pavilóne, Hassana Sharifa v pavilóne Arabských Emirátov, Cipriana Muresana v Rumunskom pavilóne, Katariny Zdjelar v Srbskom pavilóne.
2. Povedala by som, že by sa mali, ak tak už neurobili, zamerať na aktuálne problémy dotýkajúce sa ponímania štátneho občianstva, účasti na demokratických procesoch formujúcich dnešné národné štáty alebo korigovať či prepisovať historické umelecké kánony – ako to tento rok bolo v prípade Severských pavilónov, Dánskeho a Rakúskeho pavilónu, ktorých zvláštny druh revizionizmu bol jednou z najpríjemnejších momentov Bienále.
3. Pre mňa je to jeden z najkrajších pavilónov; inteligentný a skromný, koherentne nadväzujúci na Romanovu koncepciu zaoberajúcu sa hranicami medzi umením a životom mimo priestoru umeleckých inštitúcií.

 

Gareth Kennedy, Inflatable Bandstand (TenYearsCrescendo), dokumentace performance (Carrick-On-Shannon), 2008, vinylová struktura, 360 × 360 × 488 cm. Foto courtesy: umělec;

Marjetica Potrč, The Great City of Medellin, 2007, kresba č. 4/7 – detail, tuš na papíře, 21 x 29,7 cm, courtesy umělkyně a Galerie Nordenhake, Berlin.

 

DOROTA SADOVSKÁ
umelkyňa, Bratislava
1. Potešila ma napríklad spletená gumičková inštalácia Tomasa Saracena, v tme Arzenále občerstvili obyčajné svetielkujúce elektrospotrebiče Chu Yuna.
2. Národné pavilóny zostávajú špecifickýmidetektormi národných, kultúrnych či politických nálad príslušných štátov, no napriek tomu môžu niekedy priniesť nové témy či kvalitné diela. U nás prevláda mýtus, že vybojovanie „česko-slovenskej ligy“, teda výstava v pavilóne, prinesie automaticky autorovi či kurátorovi aj medzinárodné uznanie. No len čo sa začítame do aktuálnych životopisov účastníkov nedávnych ročníkov, zistíme, že iba samotná účasť v našom národnom pavilóne ešte nikoho nevyniesla na medzinárodnú scénu.
3. Najviac výkladov vlastného diela si už vypočul samotný Roman, ktorý pár hodín verne a aktívne stál pri (či skôr vo) svojom diele. Čistota a dôslednosť konceptu spoľahlivo stimuluje filozofické rozpravy,rozumné texty, no rovnako to isté determinuje. Nehľadajte zvláštne vizuálne kvality či fotogenickosť diela. Emócie sú tu najviac stimulované spornou nomináciou.

 

NOEMI SMOLIK
kritička a teoretička umění, Bonn
1. Bienále se mi líbilo, hlavně výstava kuratorovaná Danielem Birnbaumem a potom australský pavilon.
2. Čím dál tím menší.
3. Výborný, škoda že nedostal žádnou cenu.

 

JIŘÍ ŠEVČÍK
kurátor, teoretik umění, prorektor AVU a vedoucí VVP AVU, Praha
1. Letošní bienále pokračuje v tendenci poslední Dokumenty, zdá se mi, že z bezradnosti a prázdna se pokouší o rehabilitaci moderny, o jakousi re-modernizaci. Odpovídá to pokračující ekonomické krizi, jejímž důsledkem je mimo jiné sázka na jistotu, na prověřené hodnoty druhé, poválečné avantgardy. Zaujaly mě spíš záměrné i neuvědomělé „chyby“, odchylky od konzervativních konceptů, např. kočka v Gillickově kuchyni v Německém pavilonu nebo Rachel Harrison mezi modernistickým revivalem v Centrálním pavilonu. Jinak nuda, k níž byli povoláni a znovu vyznamenáni i klasici. Nikdo se nedotknul žádného neuralgického bodu současné reality.
2. Národní pavilony hrají různou roli podle kontextu a energie, která se v určité době nakumuluje. Letošní pavilony byly většinou průměrné a často chabé a předváděly prošlé zboží. Jsem schopný vzpomenout si s potěšením na Rumuny, slovenské zastoupení v Československém pavilonu a Německý pavilon. Řekl bych, že se něco podstatného mohlo nebo spíš muselo odehrávat někde mimo hlavní spektákl, ale to se mi z nedostatku času nepodařilo zmapovat.
3. Roman Ondák v Československém pavilonu byl jednoduchý a přesný právě mezi těmi historismy. Nejlepší pavilon.

 

Teresa Margolles, Sangre recuperada, 2009, site-specific instalace s organickým materiálem a vodou, kresba,různé rozměry.Majetek autorky. Courtesy: Peter Kilchmann Gallery, Zürich, a Galería Salvador Diaz, Madrid.

Chu Yun, Constellation No.2, 2006, instalace z elektrických přístrojů, variabilní rozměry, courtesy umělec a Vitamin Creative Space; Liam Gillick, Untitled, 2009.

Shaun Gladwell, Interceptor Surf: Daydream Mine Road, 2009, filmový still, video Gotaro Uematsu. Foto:Josh Raymond. Courtesy: umělec a Anna Schwartz Gallery.

 

Připravily Eva Krátká a Lýdia Pribišová, editorky Flash Art Czech & Slovak Edition.

Find more stories

Články