ALTERMODERNA: TATE TRIENÁLE

11. 6. 2009

Tate trienále 2009 je založeno na ambiciózní a přitažlivé teorii ohlašující smrt postmoderny. Na její místo podle kurátora a teoretika Nicolase Bourriauda nastupuje „Altermoderna, soubor ideí spojených s rodící se a v posledku neodolatelnou vůlí po vytvoření podoby modernismu pro dvacáté první století“. Bourriaud, který používá rovněž označení „lapač snů“, vidí v Tate trienále příležitost, jak mohou zúčastnění umělci poskytnout zpětnou vazbu jeho idejím a zapojit se do diskuze.
Je snadné zaujmout cynický postoj vůči kurátorovi vyhlašujícímu svou novou výstavu jako první záblesk nového uměleckého hnutí – a zvláště pak proto, že tato technika je dnes tak často využívána PR agenturami – nicméně Bourriaud už v této oblasti prokázal svou zkušenost. Jeho kniha Relational Aesthetics (Relační estetika) je již široce přijímanou autoritou pro pochopení společensky založených instalací z devadesátých let. „Altermoderna“ je přesvědčivým a aktuálním návrhem, který po divácích požaduje, aby si ještě jednou rozmysleli svůj názor na globalizaci a historii. „Historická role modernismu, jako fenoménu vzniklého v rámci samotného umění, tkví v jeho schopnosti vytlačit nás mimo tradici“, píše Bourriaud v katalogu doprovázejícím tuto výstavu. „Ztělesňuje kulturní exodus, únik z osidel nacionalismu a nálepkování, ale zároveň i z hlavního proudu, který má snahu spojit myšlenku a praxi. Dnešní umění se pod hrozbou fundamentalismu a konzumní uniformizace a za ohrožení masifikacía znovu vynuceného opuštění individuální identity musí v celoplanetárním měřítku znovu zformovat.“
To vše tlačí na vystavující umělce téměř nesnesitelnou silou, aby přinesli něco nového a úžasného. V tomto smyslu je výstava jistým zklamáním, protože si uchovává elementy a názvy známé z globálního kolotoče bienálí a trienálí. Přehlídku například otevírá houbovitý sochařský oblak sestavený Subodhem Guptou z ocelových hrnců a pánví, který, – přes svou spektakulárnost – připomíná senzační díla pravidelně vídaná na velkých skupinových výstavách po celém světě.
Ale i tak je tu mnoho zajímavého, a k tomu navíc Bourriaudova teorie poskytující výstavě soudržnou a na Tate trienále dlouho očekávanou strukturu. Tři předchozí trienále byla ve svém přístupu vágní a nejistá, zvláště pak ročník 2006. Ten jednoduše nabídl zkoumání „Nového britského umění“ a ponechal návštěvníky, ať se sami snaží nalézt významy a souvislosti. V důsledku toho opustil Bourriaud původní východisko trienále zaměřené pouze na britské umění a stal se prvním, kdo do něj zahrnul i díla cizích umělců.
V jádru teorie altermoderny jsou široce položené otázky týkající se exilu, cestování a hranic, jejichž příkladů zde nalezneme spoustu. Navin Rawanchaikul vystavuje promyšlenou instalaci zkoumající imigrantské zkušenosti, zkušenosti své i svojí dcery, zatímco Simon Starling představuje sérii tří stolů vyrobených třemi různými výrobci na různých místech světa, přičemž všechny jsou verzemi návrhu Francise Bacona pro Patricka Whitea. Obdobně Walead Beshty vystavuje skupinu skleněných nádob poškozených kurýrní službou FedEx při přepravě kolem světa. Toto dílo odkazuje k nebezpečí cestování a hraje si také s tím, jak náhodná intervence může určovat výsledek uměleckého díla.
Bourriaudova teorie rovněž obsahuje nový návrh toho, jak mohou být čas a historie interpretovány umělci: „Není to ani petrifikacečasu běžícího ve smyčkách (postmodernismus) ani lineární vize historie (modernismus)“, píše Bourriaud. „Jde o pozitivní zkušenost dezorientace prostřednictvím umělecké formy zkoumající veškeré dimenze přítomného, vyznačující linky ve všech směrech času a prostoru.“ Instalace Charlese Averyho sestávající ze soch a kreseb, jež pokračují v jeho zkoumání fantastické země nazvané The Island je pro tento aspekt Bour-riaudova myšlení charakteristická, zatímco Lindsay Seers si pohrává s pojmy biografie a fikce ve filmu vyprávějícím o jejím životě, v němž tvrdí, že jako dítě se rozhodla, že chce být kamerou. Pokud ale jde o cestu do jiného časoprostoru, ukazuje se jako nejzábavnější instalace Nathaniela Mellorse. Jeho skatologické dílo zavede návštěvníky do plstěného labyrintu, v němž nalézají robotické mluvící hlavy a filmy, jejichž amatérští protagonisté diskutují o tom, jaké je to ztratit se v trávicím traktu obra. Bourriaudova teorie riskuje, že bude přesvědčivější než díla na výstavě a může také pohltit jejich další interpretace.
Jeho hypotéza, že se kultura nyní tvoří ve shlucích, v souostrovích, jejichž spojení jsou náhodná a abstraktní, promlouvá k našemu měnícímu se vnímání světa jako produktu internetu a posunu od lineárního k síťovému chápání. Ale dílům vystaveným v rámci „Altermoderny“ občas chybí záběr a ambice Bourriaudových ideí – jako experiment nebo diskuse o tom, co „nového“ bude v současném umění, nabízí výstava jen málo klíčů či překvapení.

 

Spartacus Chetwynd, Hermitos Children, 2008, courtesy umělec a Herald St., Londýn, foto: Tate Photography.

 

Eliza Williams

Find more stories

Články