ZAOSTŘENO NA MALBU

11. 3. 2009

V nedávné době jsme byli svědky toho, že docházelo k marginalizaci malby a k jejímu vytlačování z vyšších pozic (kultovních muzeí, velkých mezinárodních přehlídek jako Manifesta, Dokumenta, hlavní Bienále atd.) do ghett. Dáte-li se s některými z nejvlivnějších kurátorů do řeči o malbě, podstupujete riziko, že budete vypadat anachronicky. A nezapomínejme na stále živý výrok přisuzovaný Duchampovi: „Hloupý jako malíř“.

 

1. Můžeme skutečně o malbě hovořit jako o mrtvém jazyce?

2. Je to svého druhu kulturní terorismus ze strany snobských kurátorů, nebo jde o historické zastarání disciplíny, které už vyrážejí první vrásky?

 


 

DAN ATTOE

Umělec, Portland, USA

Když jsem ve Walker Art Center v Minneapolis pracoval na tamních sympoziích a přednáškách, slýchal jsem to každou chvíli. Vždycky mi to od kurátora nebo kritika, který to říkal, připadalo jako pokus udělat na lidi dojem. Občas se to objevovalo ve spojitosti s výstavou, na níž bylo k vidění mnoho skvělých nových maleb (párkrát jsem to zaslechl, když jsem instaloval přehlídku Painting at the Edge of the World). Lidé, kteří dennodenně žijí ve světě umění, mohou mít pocit, že nikdy neviděli malbu, která by se vyjadřovala k důležitým věcem nebo přinášela něco zajímavého či nového. To je otevřený přístup. Pokud ale malbu někdo prohlásí za „mrtvou“ pak mi to něco signalizuje o úsudku oné osoby. Každá idea musí přijmout nějakou formu. Lidé pochopitelně malbu i nadále ke sdělování idejí používají. Jsou tedy mrtvé i jejich ideje? Nemůžeme se prostě na věci dívat bez obav o to, zda je jejich forma novátorská, nebo stará? Na druhé straně i já občas s chutí říkám věci, které ostatní šokují. Lidi můžou říkat „Malba je mrtvá“, jak chtějí. Mně je to jedno.

 


 

JULES DE BALINCOURT

Umělec, New York

I když se možná malba vezla v posledních pěti letech na vlně nákupů, je stále ještě přehlížena povýšeneckým klubem kritiků a kurátorů přesouvajících se se svými politicky a sociálně orientovanými zájmy z jednoho bienále na druhé s nadějí, že vrhnou paprsek světla na širší a větší socio-politická témata… A jak by také malba, ten „buržoazní fetiš“, měla být uznávanou formou komunikace v socialisticky orientovaných kruzích s předsudky vůči umění s přílišnou peněžní hodnotou (ce n’est pas très ’68!). Problém spočívá ve skutečnosti v tom, že i když může být sociální orientace vhodná pro Dokumentu a jiné významné přehlídky, zůstává většina děl hermeticky uzavřena v hájemství kritiků, kurátorů a spisovatelů, kteří čtou a píšou za využití stejné rétoriky a zapomínají přitom na svět toužící po čistém obraze nezatíženém jazykem, „novými médii“ a dokonalými tiskovými zprávami, které odkazují k teoriím a filosofiím, o nichž průměrný divák nic neví. Tohle je opravdové kulturní elitářství uměleckého

světa, který širokému publiku upírá nejdemokratičtější a nejdostupnější uměleckou formu, malbu.

 


 

ANSELM FRANKE

Nezávislý berlínský kurátor a spolukurátor přehlídky Manifesta 7

Není divu, že jakákoli umělecká forma, jakékoli médium a jeho pohyby v rámci tvorby nebo dokonce i uvnitř žánrů, má blízký vztah k projektu. Neexistuje nic jako malba – existují pouze otázky malby, které vytvářejí to, co nazývám „projektem“. Ale každý projekt artikuluje současnost prostřednictvím pochopení a do jisté míry i radikální analýzy minulosti a společenského kontextu. Umělecká forma žije tehdy, když se její projekt neustále radikalizuje, je napínán do krajnosti a sám sebe zpochybňuje. To je například důvod, proč budou malby Gerharda Richtera důležité vždy, zatímco malby mnoha jiných současných autorů už budou důležité méně. A je také pravda, že zatímco na trhu s uměním malba dosahuje vrcholu, vyrovnávání s minulostí a společenským kontextem se odehrává spíše jinde. Nyněj ší ekonomická krize může z dlouhodobého hlediska přispět k vyjasnění otázky po tom, zda by tedy nebylo užitečné zcela spojit tržní úspěch s historickou relevancí, proč bychom neměli následovat ty, kdo věří, že historie umění (pokud ne i historie sama o sobě) je psána křivkami prodejních grafů. Nebo jsme snad mezitím na ideu historie rezignovali? To by, myslím, bylo velmi deprimující, protože bychom se tím vzdali nejlepšího argumentu.

 

Matthias Weischer, Bez názvu, detail, 2003, olej na plátně, 75×90 cm, soukromá sbírka.

 


 

MASSIMILIANO GIONI

Kurátor speciálních projektů, New Museum, New York, Umělecký ředitel Trussardi Milan a ředitel 8. Gwangju Bienále

Mám za to, že mnoho kurátorů malbu protežuje. Vezměte si třeba Hanse Ulricha Obrista a jeho oddanost Gerhardu Richterovi: ani si nedokážu vybavit všechny ty knihy, které o něm Obrist vydal. Laura Hoptman do svých výstav vždy zahrnovala malbu a nedávno věnovala velké přehlídky tak různorodým malířům, jako jsou Elizabeth Peyton a Tomma Abts. A to ani nezmiňuji kurátory, jako je Francesco Bonami, jehož je možno rovněž považovat za oddaného příznivce tohoto média. Když řídil v roce 2003 Bienále v Benátkách, zorganizoval sekci nazvanou Malba: Od Rauschenberga po Murakamiho, která byla středobodem celé výstavy. Pokud mluvím za svou generaci, pak myslím, že došlo k tomu, že diskuze pro a proti malbě dosáhla poměrně sterilní podoby. Jediný problém, který v současnosti spatřuji, leží mezi dobrým a špatným uměním. Upřímně, dělení podle média nebo techniky už patří minulosti.

 


 

HOU HANRU

Ředitel výstavního a veřejného programu a předseda výstavního a studijního programu na San Francisco Art Institute a kurátor Bienále v Lyonu v roce 2009

Otázka malířství pro mne nikdy nebyla skutečným problémem. Nezdá se mi, že bych v té věci měl nějaký konkrétní názor. Ve své kritické a kurátorské činnosti jsem se vždy přirozeně setkával s malbou a malíři. Pravdou je, že na malbu, hlavní médium „tradičního umění“, pohlížela naše generace trochu jako na konzervativní, ba dokonce reakční médium a jazyk. Ve skutečnosti ale vždy existovali inovativní malíři, kteří se nepřestávali pokoušet o změnu zavedených kánonů, jež implikuje samotný jazyk malby, a to často prostřednictvím otevírání prostorových a časových hranic a zdůraz- ňování jeho materiálních kvalit a performativnosti nebo směšováním s jinými médii. Tvořit smysluplné a opravdu skvělé malby je obtížné, neboť v minulosti bylo vyčerpáno mnoho možností souvisejících se sílou jejího výrazu a malba je rovněž příliš úzce svázána se současnými zmatky ohledně umělecké a tržní hodnoty. Nemyslím si ale, že je v absolutním smyslu mrtvá, je to s ní jako s každým jiným médiem. Zásadní je malbu ani jakékoli jiné médium neizolovat jako součást nějakého uzavřeného systému, který by se měl proměnit ve fetiš nebo být odsouzen. Když člověk pracuje jako kritik a kurátor, měl by být otevřen všem možným druhům tvůrčího jazyka a aktivit, včetně návratu k některým „starým médiím“, jako je třeba malba. Často jsem při setkání s díly vytvořenými ve „starých jazycích“ zažil úžasné okamžiky a opravdové potěšení.

 

Dan Attoe, Soutěž mokré tričko, 2008, olej na plátně,  61×61 cm, courtesy Peres Projects, Los Angeles/Berlín.

 


 

JENS HOFFMANN

Ředitel CCA Wattis Institute, San Francisco a spolukurátor 2. Trienálae Poli/Gráfica, San Juan (PR)

Už zase mluvíme o smrti malby. Kolikrát to tu už bylo? A nic se nezměnilo. Když se člověk dívá na výstavu maleb, má stále pocit, že je svědkem tance smrti. Obávám se, že v tuto chvíli toho o malbě moc nového, co by už nebylo řečeno dříve, říci nemůžeme. Nechtěl bych malbu zcela odmítnout, jenom mám vážné pochybnosti o její schopnosti dále posouvat vývoj umění. Stálá popularita malby má několik jednoduchých důvodů: 1. Malba v mysli některých lidí mimo umělecký svět stále reprezentuje a symbolizuje to, jak by výtvarné umění mělo vypadat. 2. Trh umění malbu miluje, protože ji milují sběratelé umění – je to pro ně umění, které je pochopitelné a do určité míry funguje i jako interiérová dekorace. 3. Odkaz média je poměrně komplexní a mnohým umělcům se ta výzva zamlouvá – pracovat s něčím, co má tak bohatou historii a o čem zjevně není možno říci nic nového. Takže můj závěr zní: Malba je mrtvá, ať žije malba!

 

Kika Karadi, Bez názvu (jezero), 2008, olej na plátně, 167×127 cm, courtesy Moeller Snow Gallery, New York.

 


 

GIANNI JETZER

Ředitel Swiss Institute, New York

Marcel Duchamp mimo jiné prohlásil: „Nevěřím v umění, věřím v umělce.“ Já osobně nevěřím v malbu, video nebo sochu. Věřím v umělce. Trendy (i jejich protiklady) pravidelně předvídají převahu jednoho  média nad jiným a jsou jen pro legraci. To opravdu není zajímavé. Existují skvělí malíři! Hrozně rád na výstavách umisťuji obrazy, dávám vedle sebe plátna a sochy. Na výstavě Why of Life (Důvod života) měl Sean Landers tři malby. David Perry měl na výstavě Good news for people who love bad news (Dobré zprávy pro lidi, kteří mají rádi špatné zprávy) jedno obrovské plátno. Musíme malbu přestat izolovat od ostatních médií. Jen ať jsou věci různorodé, ať to nejsou monokultury.

 

Adrian Ghenie, Ceausescu, 2007, akryl na papíře, 100×70 cm, courtesy umělec a galerie Plan B, Cluj/Berlín.

 


 

JORDAN KANTOR

Umělec a hostující profesor na California College of the Arts, San Francisco

Idea, že je malba mrtvá nebo že je mrtvý její jazyk, je klišé. Tato formulace by dávala smysl jen tehdy, kdyby bylo dosaženo konsenzu o tom, čím je umění a čím by se mělo zabývat. Takový konsenzus pochopitelně neexistuje a místo toho se velmi dobře daří mnoha různým perspektivám. To ale samozřejmě neznamená, že věřím, že možné je všechno. Naopak, přinejmenším ve svých malbách cítím zodpovědnost promlouvat k současnosti a zároveň si neustále uvědomovat minulost. A protože má umění velmi zvláštní a bohatou historii, je to docela velký úkol. Stále mne ale vzrušuje dívat se stejným pohledem dopředu i zpět. To, jak čteme minulost, nám napovídá něco o tom, kdo nyní jsme a kým v budoucnosti chceme být. Ti, kteří tyto možnosti omezují a diskvalifikují některou z forem, to podnikají na vlastní nebezpečí.

 


 

KIKA KARADI

Umělkyně, New York

Jazyk je jazyk. Malba je malba. Je možné, že nadužívání a opakování stylizovaných gest, jež jsme si vybrali k oceňování, ztratilo na intelektuální podnětnosti. U všech uměleckých forem je chybějící vývoj škodlivý. Pro mne je malba živým médiem, které je velmi blízké mému fyzickému lidskému údělu. V kontrastu k propagované malířské abstrakci mne zajímá neprogresivní, ale zato přirozený systém, který využívá inteligenci osoby, která se na něj dívá. Tak trochu neinformované hájemství, v němž jsou iluze interpretovány a jehož vnímání do sebe zahrnuje divákovu životní zkušenost, vzpomínky a duševní procesy. Ať už při svém průzkumu používám jakékoli médium, není založeno na „abstrakci reality“. Nebo dokonce na ještě postradatelnější a do sebe zahleděné „abstrakci abstrakce“. Vytvářím místo toho kvazi-přirozený prostor s dědičnými klíči, které při pohledu na dílo zaktivují emoce. Jako střípek světla odrážející bolest nebo pocit duševní lehkosti. Pravda a integrita velkého uměleckého díla zůstává navždy dokonalá.

 


 

SARAH MORRIS

Umělkyně, New York

Malba je výsledkem konfrontace několika problémů. Je to zobrazení mnoha těžkostí – politických, historických, strukturálních, lingvistických a samozřejmě i ekonomických. V mnoha případech malba jednoduše problematizuje sama sebe. Jinak řečeno, na světě je mnoho špatných obrazů, kterým je potřeba se vyhnout, stejně jako existuje špatná literatura, film, hudba a politici. Nemyslím si, že by argumentace proti samotné formě mohla vést k příliš zajímavým výsledkům. Na druhé straně se zdá být jasné, že malba musí konfrontovat skuteč- nost s interdisciplinárním přístupem. Nemá smysl napodobovat řemeslo ani nemá smysl se bavit o lacích nebo Jesperu Jonesovi. Malba má význam jen tehdy, když se v ní střetává a odráží naše hmotná skutečnost – právě teď. Jinak se z ní stává pouhý fetiš a projekce minulosti.

 


 

JANE NEAL

Kritička a kurátorka, Londýn

Chlubí se už umění svými vráskami? Z mého pohledu nebylo nikdy víc sexy než teď. Jasně, má charakter a pestrou minulost, ale to mu právě dává barvu a životnost. Nejde ani tak o to, že by malba dostala omlazovací injekci (ačkoli by bylo možné na základě zásadních přehlídek, jako byla bezostyšně figurativní Dear Painter, Paint Me (Milý pane malíři, namalujte mne) konaná v roce 2002 v Centre George Pompidou, Examining Pictures (Zkoumání obrazu) ve Whitechapel Gallery v roce 1999 nebo Painting at the Edge of the World (Malba na okraji světa) z roku 2001 ve Walker Art Center, vysledovat stoupající křivku jejího uznání); jde spíše o to, že si lidé znovu uvědomují její sílu jako média. Vezměte si některé z malířů, kteří s námi pracovali a kteří překračují generační hranice (tato jména čerpám z Evropy a Ameriky – na Rusku Indii  a Číně jsem zatím ještě nezačala pracovat: Georg Baselitz, Tilo Baumgärtel, Michaël Borremans, Brownovi (Cecily a Glenn), Tom Chamberlain, Peter Doig, Marlene Dumas, Lucian Freud, Adrian Ghenie, Gary Hume, Chantal Joffe, Ellsworth Kelly, Anselm Kiefer, Susanne Kuhn, Victor Man, Elizabeth Peyton, Neo Rauch, Richterovi (Gerhard a Daniel), Wilhelm Sasnal, Serban Savu, David Schnell, Luc Tuymans, Matthias Weischer. A jací tihle malíři jsou?! Chybí malba (bohužel) v některých muzeích? Možná že některé z mladších světových institucí upřednostňují multimediální umělce, ale tady ve Velké Británii míří malba vysoko – v londýnské Tate teď vystavují jako své hlavní trháky Bacona a Rothka a v liverpoolské Tate se pro změnu chystají na Glenna Browna.

 

Kelley Walker, Bez názvu, 2006, laserově řezaná ocel, digitální obraz (nascanovaný plakát), plátkové zlato, 146×3 cm, courtesy galerie Paula Cooper, New York.

 


 

ADAM PENDLETON

Umělec, New York

Disciplíny jsou uměle vytvořené. „Smrt“ disciplíny hraničí s absurditou. Mnohem víc je potřeba se zaměřit na pravdivost a aktuálnost idejí. Obraz nebo obrazová aktivita je pravděpodobně hlavním smyslem většiny nezajímavé malby. Pro malbu je čím dál tím zajímavější se přesunout někam mezi obraz a ideu obrazu. Jako ten, kdo pracuje prostřednictvím mnoha různých médií se neustále vracím k malbě, jako k účinnému prostředku k napadání dominantního vnímání historických příběhů prostřednictvím souběžného přístupu pomocí smyšleného jazyka a teoretických úvah. Kdykoli narazím na ideu malby jako mrtvého jazyka, vždycky se sám sebe ptám, co jsme po ní tak hrozného chtěli, že jsme ji tím zabili? Malby nemusejí být tak hloupé jako malíři.

 


 

DANIEL PITÍN

Umělec, Praha

Pracuji také s jinými médii jako třeba s videem nebo fotokoláží a mohu potvrdit, že se reakce některých lidí na ně liší od reakcí na mé malby. Proto si tyto otázky pokládám a rád bych zjistil, proč je toto médium dnes tak „důležité“. Každé médium vyžaduje určité znalosti příslušného jazyka, ale kromě toho také citlivost a dar její interpretace. To je obtížné, neboť malíři často bez omezení kombinují jazyky a formy a je pak těžké oddělit od sebe to, co je nové, a to, co se pouze opakuje. Malbu musíte zažít, a ne ji analyticky vykládat. Připravit výstavu maleb znamená podřídit své vlastní záměry a ambice samotným obrazům a nechat je pracovat. Roli kurátora vnímám jako roli podporovatele a hledače komunikace mezi všemi možnými médii a trendy, které se objevují na scéně. Na jedné straně malby úplně mizí z velkých výstav, jako je Manifesta nebo Dokumenta, a na druhé straně je trh zaplavován průměrným uměním včetně malby. Jakou budoucnost tedy dnešní společnost malířům nabízí? Stát se otroky trhu, nebo malby zanechat a přemýšlet o tom, co neuděláme?

 

Adam Pendleton ve svém ateliéru, malby zleva: Černé dada (L/DAA), 2008; Černé dada (LK/DDA), 2008; Černé dada (LC/AK/AA), 2008, sítotisk na plátně, diptychy, každý z nich 121×188 cm, courtesy umělec a galerie Haunch of Venison, London/Curich/Berlín/New York.

 


 

KIRSTINE ROEPSTORFF

Umělkyně, Berlín/Kodaň

Nevnímám jednotlivá média jako nezávislá jedno na druhém – pro mě jsou to jen různé nástroje. Nic není trvalé, obsah a hmota přicházejí a odcházejí. Stejné je to i s malbou, sochařstvím, performancí atd. Vše přichází do módy a zase z ní vychází, a to je také jediná možnost, jinak by se vytratila vnitřní dynamika.

 

Sarah Morris, Černý brouk (Origami), 2006, lesklý nátěr na plátně, 289×289 cm, courtesy umělkyně.

 


 

BEATRIX RUF

Ředitelka, Kunsthalle Zürich

Nevidím „kulturní terorismus snobských kurátorů ani dějinnou zastaralost disciplíny, které se udělaly první vrásky“ ale spíš emancipaci média malby od jejích konzervativních historických povinností. Mnoho umělců využívá médium malby jako inteligentního způsobu, jak vytvořit naprosto relevantní obraz dneška. Může však existovat „hloupost recepce“ – použijeme-li Duchampův výrok –, která touží po směrech a definicích, když volá po „školách“ (Lipská škola?) a trendech (Vrátila se malba?).

 


 

KELLEY WALKER

Umělec, New York

Nikdy jsem se nepovažoval za malíře, měl bych?

Find more stories

Články