TOMÁŠ DŽADOŇ

11. 3. 2009

Absolvent pražské AVU Tomáš Džadoň (1981) ve své tvorbě vychází především z vlastních zážitků a zkušeností. Komentuje vzpomínky z dětství, které trávil částečně v panelovém sídlišti s výhledem na Tatry a částečně u babičky na venkově. Ostře vnímá přechod mezi tradicí a moderním způsobem života, který pro něho zastupuje panelák jako něco nepřirozeného, vnuceného bývalým režimem. To jej dosud vedlo k práci se symboly tradičního Slovenska, za které považuje roubenou architekturu nebo babiččinu slaninu. V realizovaných pracích či v utopických projektech, v nichž z velké části konfrontuje tradiční architekturu s panelovou výstavbou, především kriticky zkoumá utopii sériového, prefabrikovaného socialistického bydlení. Ne takto explicitně, nicméně v návaznosti na své předchozí projekty (zejm. instalaci Gateway, 2008), se v dubnu představil v Galerii Jelení. Džadoň zde připravil velmi jednoduchou, i když z hlediska vnímání náročnou situaci. Jde mu o přímý fyzický zážitek diváka, podobně jako jeho učiteli Jiřímu Příhodovi. Pro svou práci použil pouze dvě místnosti galerie, resp. přechod z jedné do druhé, kam umístil monumentální objekt vytvořený zmnožením dveřní zárubně.

Rámy dveří na sebe navrstvil tak, že připomínají gotický, pravoúhle odstupňovaný portál. Jen konzoly, sochy a baldachýny jsou zde minimalisticky nahrazeny obyčejnými panty a po vstupu do „kostela“ nenacházíme nic víc, než zrcadlově identický vstup. Objektu ponechal přirozenou barevnost, čímž dal najevo, že mu nejde o jeho estetizaci, ale především o funkci. Návštěvník je nucen zaměřit se pouze na situaci přecházení z jedné místnosti do druhé, jinam cesta nevede. Zkusí-li projít cestu trychtýřem veřejí víckrát, dostane se mu možná nepříjemného pocitu uvíznutí v meziprostoru nebo v mezičase. Odkazuje na to už sám název výstavy: Územie nikoho / No man ́s land. S podobným prostorem má fyzickou zkušenost každý, kdo někdy přecházel státní hranice. Pár desítek metrů mezi celnicemi je jakýmsi „územím nikoho“, které má navíc poněkud napínavou atmosféru. Ničím územím je také virtuální realita, kyberprostor, v němž dostávají fantazijní představy nové možnosti. Meziprostor v pravém slova smyslu představuje i křesťanský očistec. Silný symbolický náboj vystaveného objektu podtrhuje zvolení samotného motivu dveří, zde zastoupených jejich indexem, tedy zárubněmi. Dveře jsou znakem nových možností, vstupem do jiné reality. Podle starých Egypťanů existují v mysli každého imaginární dveře, jimiž lidé komunikují s vyššími dimenzemi; nebeská brána pro křesťany představuje vstup do lepšího života. Dveře značí také úkryt nebo bezpečí. Jenže co s tím, když překročíme práh, změna nenastane a uvidíme stejnou realitu, jen zrcadlově převrácenou? Džadoňův objekt napovídá, že fáze přechodu je tou nejzajímavější, a jejím prodloužením ukazuje, že je třeba si ji řádně užít.

 

Tomáš Džadoň, Územie nikoho, 2009, instalace, 360x350x370 cm, foto: Pavla Ortová.

 

Terezie Nekvindová

Find more stories

Články