ROZHOVOR S BĚLOU KOLÁŘOVOU

11. 3. 2009

HELENA KONTOVÁ: Vím, že jste začínala jako fotografka. Kdy jste začala s fotografickými experimenty?

Běla Kolářová: V oblasti fotografie jsem začala experimentovat kolem roku 1961. Nemyslím, že šlo jen o to, zkoušet nové procesy, chtěla jsem ve své práci objevovat místa, na která žádný jiný fotograf nevstoupil po celé století. Bylo samozřejmě nad moje síly a možnosti spatřit všechny ty vzdálené věci a vlastně to ani nebylo třeba. Stačilo se jen při práci a při jakékoli každodenní činnosti dívat kolem sebe s otevřenýma očima a začít si všímat věcí a gest, které do té doby člověk sledoval jen povrchně. Šlo většinou o maličkosti, běžné věci každodenního života, ačkoli to, co odkládáme, nás obvykle dráždí: nešlo o žádný intelektuální záměr experimentovat – jen jejich nedůležitost a jejich nevyužití mě přivedlo k tomu, že jsem se rozhodla jejich formu a podstatu přenést do fotografických obrazů. Jiným experimentem intelektuálního rázu v oné době, když jsem chtěla zachytit světlo v pohybu, byla snaha tvarovat fotopapír do reliéfu. Bohužel jsem tento pokus o vytvoření „fotoreliéfu“ nedokončila a dnes toho lituji.

H.K.: Mohla byste popsat některé z svých speciálních metod?

B.K.: Během tří let práce ve fotokomoře jsem vyzkoušela nejrůznější metody. Výsledkem byly fotografie pořízené bez fotografického přístroje, tzv. „umělé negativy“, které je možno rozdělit do dvou typů. Prvním z nich je „vegetáž“ a „fotokoláž“, kdy je předmět přímo položen na fotografickém papíře. U druhého pak předmět při položení do horkého vosku vytváří formu a ta je ještě za tepla přenesena na celuloid nebo sklo a posléze promítána na papír. Práce s voskovými formami mě přiměla k tomu, že je třeba rozšířit mé experimenty i na jiné materiály jako například lepidlo nebo barvu. Tento druh obrazů jsem nazvala „stopy“. Později jsem experimentovala s tzv. „absolutním obrazem“ vytvořeným pouze pomocí pohybu světla. Tuto metodu je možné propojit s ostatními nebo tvarovat světlo za pomocí lisovaného skla, malých předmětů, malby a rukopisů. Tak jsem dospěla k „fotokoláži“ a „objektivním obrazům“ za využití rukopisů Jiřího Koláře. Fotoaparát jsem používala ke tvorbě „aranžované fotografie“. Při fotografování malých předmětů mi vadila statičnost fotografie a nemožnost zachytit proměnu předmětu ve světle a stínu. Proto jsem z malých předmětů začala lepit vzorníky.

 

H.K.: Co vás přivedlo k výběru a asambláži vašich materiálových kompozic?

B.K.: Výběr a sestavení předmětů do malých „polí“ nebo vzorníků nebo do topografických obrazců závisí na kompozici celku, kterou stanovuji nejdříve.

 

H.K.: Ve svých fotografických materiálových kompozicích obvykle využíváte drobné předměty patřící do ženského světa. Má to nějaký význam?

B.K.: Nemyslím, že by to mělo zvláštní význam. Zaměřuji se na předměty, jejichž tvar, barva a funkce nám při běžné práci uniká. Takže zaznamenáme jejich existenci. A existují ještě jiné významy, ale ty závisí na míře citlivosti diváků.

 

H.K.: Jste ženou významného umělce Jiřího Koláře. Myslíte, že vás ve vašem díle ovlivnil nebo že jste naopak vy ovlivnila jeho?

B.K.: Můj manžel mě velice ovlivnil v tom, jak se zmocňovat vztahů mezi životem a uměním, neměl ale přímý vliv na mé dílo.Tento vliv v podstatě zásadně odmítám, stejně jako by jej odmítnul on.

 

Drdol, 1964.

Ve větru, 1962, fotogram- negativ, parafín; Spáči ve vlaku, 1956 – 1963, courtesy Emila Medková;

Dekupáž IV – detail, 1961, kancelářské konfety, negativ, kousky papíru z „děrovačky“.

 

Helena Kontová

Find more stories

Home