JSME SPÍŠ KOMUNITNÍ

11. 3. 2009

SBÍRKA MAREK JE společným projektem sourozenců Zdeňka a Iva Markových. Zdeněk začal s jejím budováním v roce 2000, Ivo se přidal v roce 2005 a s jeho příchodem se počáteční zájem o studenty a absolventy AVU rozšířil směrem do Brna a na Slovensko. Na orientaci sbírky a jejím praktickém chodu se od počátku podílel Milan Houser a později také Marika Kupková. Setkali jsme se v celé sestavě a původní záměr „rozhovoru se sběrateli“ se tak chvílemi přirozeně měnil v otevřenou diskuzi uvnitř pracovního týmu.

Jan Zálešák: Rád bych jako výchozí bod zvolil reflexi dvou let, která uplynula od brněnské výstavy (The Collectors: Live Re-Edit, Dům pánů z Kunštátu, 5. 9. – 28. 10. 2007) a vydání katalogu, protože posun k veřejné prezentaci byl určitě zlomovým bodem v historii sbírky. Změnilo se od té doby nějak vaše uvažování? Došlo k nějakému odchýlení od cesty, jak byla nastavena od počátku, anebo pokračujete dál stejně?

Ivo Marek: Pro mě ta výstava měla význam v tom, že jsem si uvědomil, že prezentace sbírky má obrovský smysl. Ohlas byl velmi pozitivní a bylo to samozřejmě i tím, že se přípravy chopil zkušený kurátor (Jiří Ptáček) a dal výstavě jasnou koncepci. My jsme mu nechali úplně volnou ruku, i když já jsem měl zpočátku tendenci do toho zasahovat a říkat, co bych tam chtěl ukázat. A když jsem viděl katalog, tak jsem si říkal, že to je skvělé, protože tady byla nějaká doba a lidi, kteří něco udělali, a teď je to zdokumentované a už na věky věků to tady zůstane.

Zdeněk Marek: Já osobně si myslím, že bychom se měli vrátit ke kořenům, k zájmu o mladé lidi. I když teď kupujeme ještě věci, které jsou k doplnění té první části. Například od Evy Koťátkové, která byla zastoupena jen kresbami a malbami, se teď koupilo video, které měla na Ceně Jindřicha Chalupeckého. Teď bychom se ale měli zase vrátit ke studentům, protože už je to deset let a to je dlouhá doba a dorůstá další generace, kterou ve sbírce zastoupenou nemáme. Ale přiznám se, že jsme byli na AVU minulý rok a skoro nic jsme si tam nevybrali.

 

J.Z.: V souvislosti s katalogem sbírky mě zaujala jed

na věc. Jestli na vás to, když se v něm ukázalo všechno vedle sebe, zpětně nevyvinulo určitý tlak, nepřipoutalo vás to víc k těm autorům, kteří v době vydání katalogu byli ve sbírce zastoupeni? Anebo je tu stále stejná volnost a odhodlání dívat se pořád dopředu?

Z.M.: Člověk se musí snažit nějak vnitřně korigovat. Protože za ty roky si k řadě lidí vytvoříš osobní vazby. A to je nebezpečné, protože se pak už nedokážeš rozhodovat úplně objektivně. Navíc je dnes řada autorů, se kterými jsme začínali, zastupována galeriemi, takže i komunikace je o něco těžší. Ale myslím si, že jsme si tento problém včas uvědomili, a bavili jsme se o tom i s Milanem, že si musíme dávat pozor na ten kamarádský aspekt.

Milan Houser: Ale to není jenom o tom kamarádství. Když už ty věci znáš, tak jsou pro tebe čitelnější. Snadněji si najdeš cestu k autorům, které už máš, protože máš jejich věci nakoukané, rozumíš jim. Ale často ty věci, ke kterým už sis vytvořil vztah, brání těm novým, které by mohly přicházet.

J.Z.: Jádro vaší sbírky je v období od konce devadesátých let do poloviny tohoto desetiletí. Máte tendenci se ještě teď k tomuto období vracet? A to ani ne ve smyslu, že byste ještě doplňovali věci od autorů, kteří už ve sbírce jsou, ale že byste ještě dohledávali jména lidí, kteří vám v té době jakoby vypadli z celkového obrazu, a teď zpětně cítíte, že by ve sbírce měli být, aby ten obraz doby byl úplný?

I.M.: Kintera je právě ten příklad a možná rané Malinovy věci.

Z.M.: Možná raný Pastrňák, Kintera, Baladrán… Ale když je potom kontaktuješ, tak zjistíš, že oni už věci z toho období třeba nemají. Že je všechno rozprodané.

M.H.: Je pravda, že se pořád ještě nenakoupily některé autorky z období počátku sbírky, které byly spojeny s FaVU. A myslím si, že třeba Jana Kalinová měla v té době velmi výrazné a kvalitní věci. Ta se ve sbírce mohla objevit, protože je z generace, od níž jsme nakupovali na Akademii. Ona spadala do stejného kontextu, jen z mé tehdejší optiky celá FaVU vypadávala. A tak jsme do těch autorů nešli.

Marika Kupková: Tady je potřeba říct, že stejně jako se nesleduje nějaká úplná celistvost sbírky jako komodity, tak tu není ani celistvý sběratel – jediná svrchovaná osoba, jeden pan X. Y., který pevně, na základě vlastních kritérií, cosi jaksi sleduje. Jsme spíš komunitní.

M.H.: Určitě. To hodně řešíme, že se nikdy nerozhodujeme na základě jednoho názoru.

J.Z.: Dalo by se říct, že ta „decentralizace“ v rozhodování postupem času spíše narůstá? Myslím to tak, že to byla zpočátku hlavně Zdeňkova iniciativa a teď je ve hře víc hlasů, které rozhodují.

I.M.: To určitě, stoprocentně.

Z.M.: Jednoznačně to tak je.

M.H.: V současnosti třeba hodně rozhoduje Marika. (smích)

I.M.: Marika dává tipy.

Z.M.: A ono je to tak dokonce lepší.

J.Z.: Ještě se vrátím k vašemu katalogovému rozhovoru, kde jste mluvili o tom, že primárně nakupujete z ateliérů a že vztahy umělců a galeristů u nás ještě nejsou nastavené tak, abyste jako sběratelé cítili nutnost jít do kontaktu s umělcem přes galeristu. Tady k nějakému posunu došlo?

Z.M.: Bohužel ano. (smích)

J.Z.: Takže přibývá vašich nákupů přes galerie?

Z.M.: Ano, ale je to hrozně složité.

M.H.: A v celkovém objemu je to stále naprosto minimální, nanejvýš deset procent.

Z.M.: Můžu to uvést na příkladu. Tak třeba pan Y, nechci říkat jméno toho umělce, ti řekne, „já jsem se teď s někým setkal a on mě asi bude zastupovat, tak mu zavolejte do Polska“. A přitom toho člověka máš vedle sebe.

I.M.: A sedíš s ním v hospodě na pivu a on má ty věci u sebe ve složce.

Z.M.: A znáš ho deset let.

I.M.: A jeho holka, protože nemají peníze, do něj bouchá loktem, „tak to prodej, a proč to nechceš prodat, když to chtějí koupit?“

Z.M.: Fakt je, že ten galerista (Dominik Art Projects v Krakově) jej zastupoval teprve týden, tak měl z toho ještě velkou hlavu.

M.H.: Ale já zase chápu Marka Medunu…

M.K.: … nebudeme jmenovat…

M.H.: … my si tady stěžujeme, že systém nefunguje. Takže chápu, že to chtěl zkusit. Někdo musí začít.

Z.M.: Je to samozřejmě naprosto legitimní, aby si každý našel někoho, kdo ho zastupuje. Kromě lidí na škole, tam si myslím, že to je špatně. Pak je ale potřeba nastavit nějaké schéma, aby bylo jasné, že ty nejsi ten, který si kupuje něco domů, ale kupuješ do sbírky, a ještě navíc takové, která není dotovaná státem, není dotovaná ničím, snaží se prostě mapovat mladé umění. A ceny by se pak prostě neměly pohybovat na úrovni těch, které jsou tu nastavené pro jiné subjekty.

J.Z.: Daří se vám navazovat trvalejší vztahy s galeristy a získávat například podmínky zohledňující to, že nejste ten sběratel, který si koupí jeden obraz za deset let, ale váš zájem je jiný?

Z.M.: Takový model nám nabídla galerie Hunt Kastner. Řekla, že při dlouhodobější spolupráci to bude cenově jinak. Pokud to nebude o jednom obrazu, ale o dalších nákupech, které se přes ně budou realizovat.

I.M.: Je to úplně nová věc, několik měsíců čerstvá. Například přes Jiřího Švestku, přímo přes něj, jsme nikdy nic nekupovali, to prostě není finančně možné. Galerie Hunt Kastner s tím přišla sama a Dominik Art nám finančně vyšel výrazně vstříc – ceny byly v podstatě takové, jako by se nakupovalo přímo od umělce. Takže naše vztahy s galeristy jsou teď ve stadiu zrodu a pravděpodobně se to bude dál vyvíjet směrem, který naznačuješ.

 

J.Z.: Mluvili jsme o nákupech mezi studenty. Nesetkáte se taky někdy s námitkou, že to „kazí charakter“, když někdo prodává už v průběhu studia, když se orientuje na trh?

Z.M.: Já myslím, že se to může stát hodně rychle.

M.H.: Především to ale vůbec není nějaká masová záležitost. Když někoho podpoříš ještě na škole, tak ani ta částka není nějak výrazná. Je to opravdu spíš podpora těch lidí, kteří něco dělají. A vnější zájem je určitě důležitý, protože jinak se ve školách často něco dělá, aniž by na to existovala nějaká odezva společnosti.

I.M.: Když se ptáš lidí ve škole, jestli ještě někomu něco prodali, tak devadesát procent z nich řekne, že jenom nám, nikomu jinému nic neprodali.

J.Z.: A takové věci jako třeba cena Start Point pro vás slouží jako určitá vodítka?

I.M.: Tu sleduji. Nikdy se ale ni

c nevybíralo na základě cen. Spíš to bylo naopak, my jsme si někoho vybrali a on pak vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ryšku jsme třeba koupili a pak jsme se zpětně dozvěděli, že vyhrál cenu Start point. To jsme se dozvěděli v době, kdy jsme o ní nic nevěděli, on vyhrál druhý ročník.

J.Z.: Narůstá u vás s časem potřeba umění nejen sbírat a podporovat tak umělce, ale taky ty věci prezentovat, ukazovat je? Vím, že jste uvažovali i o vlastní galerii. Je to stále aktuální?

M.H.: Já si nemyslím, že to je nějaká naše priorita. Mě osobně baví víc sledování těch věcí a kupování, sbírání. Galerijní

činnost, to je něco úplně jiného než vytváření sbírky. Jedna věc je udělat výstavu sbírky. Ale mít galerii, to znamená zabývat se administrativou, produkcí, věcmi, které se sbíráním vlastně nesouvisí.

I.M.: To bys musel mít úplně jiný koncept. Velké sbírky většinou mají svoje galerie. Já osobně jsem vždycky chtěl mít galerii, ale potom jsem si uvědomil, že bych musel za- platit člověka, který se o ni bude starat, nejmíň jednoho. A v rozpočtu, který na provoz sbírky máme, by to znamenalo redukci o padesát procent, možná víc. V tuhle chvíli se na sbírku díváme jako na jakýsi tvárný materiál. A je pak zajímavé přizvat člověka, který se na to dokáže podívat zvenčí a uspořádat to v zajímavý výstavní celek. Vystavovat, prezentovat sbírku rozhodně chceme. V současnosti však ne prostřednictvím vlastní galerijní činnosti, ale skrze výstavy, které by na sbírku dokázaly nabídnout vždy nový pohled, který může být přínosem i pro nás. Na konci roku chystáme výstavu sbírky v městské galerii v Blansku.

Z.M.: Momentálně nás zkrátka baví víc chodit do ateliérů, objevovat nové věci. A sběratelství… To, že něco koupíš, to je jenom jedna část toho, co tě na tom zajímá.

 

Ivo a Zdeněk Markovi, tým Sbírky Marek, pohledy do instalace výstavy The Collectors: Live Re-Edit, Dům pánů z Kunštátu, 2007, v popředí instalace Dominika Langa, vlevo objekt Milana Housera, na zadní stěně Participy Tomáše Vaňka, foto: Michaela Dvořáková.

 

Jan Zálešák je teoretik umění a kurátor.

Find more stories

Články