ADRIENA ŠIMOTOVÁ

11. 3. 2009

Ve výstavním prostoru AP ateliéru architekta Josefa Pleskota v Holešovicích se do 5. června odehrává zatím poslední výstava Adrieny Šimotové (1926). Přehlídka nesoucí název Oh l‘ombre, ma lumiére / Oh stíne, mé světlo – grafitové čáry vychází z hérakleitovsky znějícího výroku o stínu a světle. Na tuto větu autorka narazila před několika lety náhodou v jedné eseji při svém tvůrčím pobytu v pařížském Centre Pompidou. V Pleskotově ateliéru je vystavena série křehkých, jemně se třpytících grafitových kreseb místy minimálně oživených barevným pigmentem. Šimotová v cyklu nezachycovala vlastní tělo nebo figurální náměty, ale stín předmětů, které ji reálně obklopovaly. Konkrétní předlohy můžeme mlhavě dešifrovat jen v několika případech, většina kreseb je zpracovává abstraktně pomocí linie. Stín se zde stal především základem pro práci se světlem, které je interpretované v duchovní rovině. Umělkyně sérii vytvořila během minulého roku po částečném zotavení se z vážných zdravotních problémů. Dnes částečně nepohyblivá autorka musela vynalézt zcela nový způsob práce, aby se mohla vyjadřovat pomocí tak velkých formátů. Na kresbách však není nic podobného poznat, udržují si její rukopis i sílu výpovědi. Dovolím si však využít výstavu, která je součástí bohaté výstavní prezentace autorky soustavně připravované Pavlem Brunclíkem, jen jako záminku k zamyšlení jiného druhu. Adriena Šimotová, dnes označovaná za „první dámu českého umění“, je mezinárodně i na domácím poli oficiálně uznávanou a oceňovanou autorkou. Svědčí o tom mj. Francouzský Řád umění a literatury nebo vysoká ocenění českým prezidentem či ministrem kultury. Tento fakt není třeba přehodnocovat, je jistě zasloužený. Poměrně překvapivé se může zdát, že je její tvorba stále vnímaná jako aktuální a vlivná i současnou uměleckou scénou. Svědčí o tom nejméně dvě události posledn doby: anketa Petra Volfa v časopise Reflex o nejvlivnějšího umělce posledních dvaceti let a Cena od Vladimíra Skrepla za rok 2008. Volfova anketa je sice jako celek diskutabilní: dobře ukazuje limity podobných průzkumů (viz umístění Jana Kaplického, jehož „vliv“ na dvacet let českého umění začal až nedávným zpolitizováním debaty kolem realizace budovy Národní knihovny), nicméně právě z toho důvodu její výpovědní hodnota spočívá zejména v odrazu situace v roce 2009. Šimotová se umístila na druhé příčce, hned za Jiřím Davidem, z hlediska celkového počtu bodů (význam umělce + význačná umělecká díla) čtvrtá. I když umění není sport, je dobré se nad výběrem zamyslet. Z autorů, kteří vystoupili v 60. letech, se v první desítce objevil ještě Karel Malich, avšak další žijící klíčoví autoři (Stanislav Kolíbal, Zdeněk Sýkora, Alena Kučerová, Věra Janoušková ad.) nikoliv. Přičemž někteří z nich jsou dnes neméně hutně vystavováni, vychází jejich velké monografie nebo v 90. letech učili na AVU a měli tak největší možnost ovlivnit mladou generaci. Ještě zajímavější se může zdát, že Adriena Šimotová v loňském roce získala už zmíněnou „putovní“ cenu pro autory nad 35let v rámci iniciativy Umělec má cenu. O ocenění rozhodují umělci, teoretici a kurátoři, kteří tuto věkovou hranici ještě nepřekročili. V krátké historii byli dosud zvoleni pedagogové AVU o dvě generace mladší než Šimotová: Jiří Kovanda a Vladimír Skrepl. Proč si Adrieny Šimotové současná scéna tolik váží? Není to jen nesporná kvalita jejího díla, svou roli může hrát i osobní šarm nebo otevřenost vůči mladším autorům (např. spolupráce s Václavem Stratilem). Ač se přímé ozvěny její tvorby v dílech mladé generace výrazně neobjevují, je autorka pro současnou generaci především symbolem budování vlastního díla navzdory nepříznivým okolnostem, proměnění lidského utrpení v duchovní kvality uměleckého díla. Je především morální autoritou vzbuzující úctu, která jí nepochybně náleží.

 

Adriena Šimotová, pohled do výstavy, AP ateliér, 2009, foto: Terezie Nekvindová.

 

Terezie Nekvindová

Find more stories

Články