O aktivismu v umění – Meze tolerance a Kolektivní identita

11. 7. 2008

V našich končinách málo vídaný zájem médií letos vzbudila dvojice výstav politicko-aktivis­tické skupiny Guma Guar. Meze tolerance v Ga­lerii hlavního města Prahy s Kolektivní identitou prezentovanou galerií Artwall ovšem nesbližuje pouze společný autorský kolektiv a velký zájem českých žurnalistů. Dalším pojítkem je skuteč­nost, že ani jedné z nich nebylo dopřáno, aby se dožila předpokládaného data ukončení. Nápad­né podobnosti však poněkud zastřely rozdíly nezanedbatelné výpovědní hodnoty.

Nedlouho před zahájením výstavy Kolektiv­ní identita zaplavily hlavní město billboardy s podobiznami mediálních celebrit pózujících tu jako šermíř, tu jako gymnasta bravurně ovlá­dající cviky na kruzích. Doplněny logem a slo­ganem „Všichni jsme v národním týmu“ měly skeptické Pražany přesvědčit o atraktivnosti myšlenky uspořádat v metropoli olympijské hry. A právě tuto reklamní kampaň si členové skupi­ny Guma Guar zvolili za terč své sžíravé persif­láže. Ideální volbou pro realizaci jejich záměru se stala galerie Artwall provozovaná Centrem současného umění – osm výklenků v opěrné zdi na pražském Nábřeží kapitána Jaroše. Místo při frekventované dopravní komunikaci muse­lo aktivistické skupině, jež s oblibou přesouvá umění do ulic metropole, dokonale vyhovovat. Herce a zpěváky původní kampaně tu Guma Guar nahradila odlišným druhem hvězd českých televizních obrazovek – Viktorem Koženým, Libuší Barkovou, Karlem Srbou, Františkem Mrázkem, Radovanem Krejčířem a Tomášem Pitrem. Logo a slogan zůstaly stejné, z šestice nových billboardů na pražském nábřeží na nás však shlížely osoby spojované s korupcí a orga­nizovaným zločinem, nájemné vraždy nevyjí­maje. Jestliže se autoři v tiskové zprávě k výsta­vě zahájené 16. 5. dovolávali slov amerického lingvisty a vlivného kritika společenského uspo­řádání dnešního světa Noama Chomského, šlo o sdělení směřované spíše do onoho uzavřeného intelektuálního světa současného umění, jehož hranice Kolektivní identita úspěšně narušila. Ni­kdo nemusel číst Chomského Výrobu souhlasu, aby si výstavu na nábřeží patřičně vychutnal. Výbušné otázky a paralely, které kladla, byly zřejmé. Slaboduchou a zcela zbytečnou kam­paň na olympiádu, o níž bylo dopředu jasné, že se v České republice konat nebude, spojovala s korupčním prostředím. Vedle uměle konstru­ovaného hrdého češství reprezentovaného sku­pinou mediálních osobností, postavila češství prezentované slavnými osobnostmi podsvětí. Stín padl na celou snahu kampaně nafutrovat všechny občany do jakéhosi „národního týmu“. Kdo za tím stojí? Kdo na tom vydělává? Aby se takové poselství rozšířilo do povědomí širší veřejnosti, nestačilo však billboardy pověsit na zeď – ve srovnání s původní kampaní jich přeci jen bylo málo. Bylo zapotřebí patřičně naladě­ných médií. Podmínka úspěchu byla splněna. Uměleckému počinu se dostávalo povětšinou pozitivního přijetí na stránkách novin, časopisů, na zpravodajských serverech. Sympatie vzbudil i u anonymních účastníků internetových diskusí. Kolektivní identita však pochopitelně dráždila ty, kteří stáli za myšlenkou Prahy olympijské. Stej­nojmenné sdružení mělo logo kampaně registro­vané a pořadatelům výstavy si na jeho použití stěžovalo. V noci z 29. na 30. května neznámý pachatel billboardy zatřel černou barvou. Pečli­vé provedení vyloučilo nahodilý akt vandalství. Neodbytná otázka „Kdopak to asi udělal?“ však mohla přinést jen další vlnu sympatií a podpory.

V dubnu otevřela Galerie hlavního města Prahy na Staroměstské radnici výstavu Meze toleran­ce. Guma Guar ji cele věnovala Komunistické­mu svazu mládeže, jehož zrušení Ministerstvem vnitra v říjnu 2007 bylo soudně stvrzeno letos v březnu. Třebaže členové skupiny nejsou pod­le svých slov příznivci této organizace, její čin­nost jednoznačně považují za menší hrozbu pro demokracii než samotný zákaz. V jednom sále byly naaranžovány Svazem dodané propagační materiály (transparenty, plakáty, projekce zá­znamů z manifestací…), zbylý prostor vyplnila korespondence ministerstva vnitra s KSM a pro­jekce ankety se studenty Univerzity Karlovy, dotazovanými na to, co zákazu říkají. Přímočaře provokující téma výstavy mělo podnítit veřejnou diskusi. Dráždila samozřejmě i zjednodušující prohlášení členů skupiny typu: „Zákaz KSM je dnešní obdoba procesů vedených s odpůrci komunistického režimu“. To vše můžeme pova­žovat za součást taktiky, jak upoutat pozornost médií a jejich prostřednictvím oslovit větší část veřejnosti, než je u současného umění obvyklé. Výsledkem měla být diskuse. Co máme hledat za skutečností, že se prakticky žádná nekonala? Že by výstava byla tak špatná? Že by nebylo o čem diskutovat? Pochopitelně bylo! Zákaz samotný naši demokracii samozřejmě nezahubí a ještě méně spasí, odráží však smýšlení významné části českých politických elit podporované vliv­nými médii. Militantní antikomunismus má někdy podobu svatého boje, nezřídka jím však v politických střetech prosvítá jeho účelovost. Podíl KSČM na vládní moci dnes rovná se nový únor 1948. Jsem ten poslední, kdo by tuto stranu volil, přesto je mi zřejmá bezbřehá nesmyslnost takovéto historické paralely využívané při akti­vizaci voličstva. A daří se indoktrinovat i širší veřejnost. Slovo „komouš“ se stává prázdnou nadávkou. Častováni jím nezřídka bývají všich­ni ti, kteří zaujímají ostře kritický postoj k sou­časným společenským a politickým poměrům. Noviny, časopisy a zpravodajské servery sice o výstavě psaly, často se však po výtce spokoji­ly s negativní kritikou „argumentačně“ opřenou o skutečnost, že na ní vystavují komunisti.

Mezím tolerance chybělo ono široké opozičně naladěné publikum, o nějž by se Guma Guar mohla opřít. Naproti tomu, lidí naštvaných na pražský magistrát bylo i před výstavou Kolektiv­ní identita víc než dost, nadšení Pavla Béma pro Prahu olympijskou od počátku nesdílel mnohý Pražan i český žurnalista. Projekt Gumy Guar se mohl stát symbolem stmelujícím nespokojené občany, příležitostí hlasitě vyjádřit své výhrady, rozhodně však nebyl tím, co by tento odpor za­kládalo. Vedle toho současné antikomunistické tažení není problémem ležícím na srdci naší veřejnosti, a tím méně médií, která ho nezřídka naopak podněcují. To je také hlavní důvod, proč si Meze tolerance nenašly podporu tak početné­ho publika jako Kolektivní identita. A zprávou pro uzavřenou skupinu těch, kteří se současným uměním soustavněji zabývají, zůstal také hoř­ký konec výstavy na Staroměstské radnici. Na Prvního máje čtveřice černě maskovaných lidí poškodila část exponátů autolakem. Následně se ukázalo, že za incidentem nejspíše stála umě­lecká skupina Ztohoven. Galerie hlavního města Prahy se vůbec neobtěžovala autory o incidentu informovat a výstavu prostě zavřela. Když se o tom členové skupiny po několika dnech dově­děli, nebylo jim umožněno prohlédnout si roz­sah poškození na místě ani na fotografiích.Na­konec se ukázalo, že jeho rozsah nebyl zdaleka tak veliký, aby výstava nemohla pokračovat, jak Guma Guar požadovala. Důvody málo statečné­ho přístupu ze strany zaměstnanců Galerie hlav­ního města Prahy můžeme vysvětlit, těžko však zcela omluvit, vnitřním bojem zmítajícím insti­tucí tvrdě zasaženou „reorganizací“, jak pražský magistrát nazývá situaci, kdy její zaměstnance udržuje v trvalé obavě ze ztráty zaměstnání.

 

Group Guma Guar, Kolektivní identita, 2008, 6 tisků, každý cca 200x400cm, foto: Guma Guar a Martin Micka; Meze tolerance, 2008, pohled do instalace po vandalském zásahu, foto: archiv Guma Guar.

 

Josef Ledvina je student dějin umění na FFUK.

Find more stories

Články