Vít Soukup

21. 12. 2007

Flash Art CZ/SK Edition přetiskuje text o Vítu Soukupovi (1971 – 2007), který vznikl při této příležitosti: Odborná jury výstavy Zlínský salon mladých rozhoduje o udělení ceny Václava Chada jednomu ze zúčastněných výtvarníků. V roce 2000 obdržel tuto cenu Vít Soukup za svůj obraz Optoelektrické prvky (olej na plátně 200×200 cm, 1999). Součástí ceny Václava Chada je zakoupení díla do sbírek pořadatele – Krajské galerie – a uspořádání výstavy autorovi v prostorách Domu umění ve Zlíně. Výstava dvou mladých umělců Jana Kadlece a Víta Soukupa se tehdy v roce 2003 jmenovala Posmrtná výstava.

 

 

POSMRTNÁ VÝSTAVA

Může se zdát podivné připravit Posmrtnou výstavu někoho, kdo je, bráno podle všech obvyklých měřítek, relativně mladý a ještě naživu, ale nic není takové jak vypadá. Na to nakonec naráží i Jorge Luis Borges, když napsal, že člověk je vlastně mrtvolou rozprávějící s mrtvými.
Nesmrtelnost je výsadou zvířat, protože o smrti nevědí. Smrt se ovšem nevyhýbá nikomu a ničemu. Nietzsche prohlásil za mrtvého Boha, mrtev prý je punk a nějakou dobu se mluví i o konci umění. Na tomto místě je třeba připomenout, že umírají i lidé. Tak, jak se vyvíjí věda – prodlužuje se agonie, ale na smrti samotné se nic nemění. Nakonec, může mít různou podobu. Nohavica zpívá, že člověk se rodí jednou, ale umírá i stokrát, a není možná daleko od pravdy. Ne vždy musí smrt nutně znamenat definitivní konec konců. Je jí tak trochu každá chvíle, která něco uzavírá. A tak je tomu i v tomto případě.
Vít Soukup se stal druhým laureátem Ceny Václava Chada a právě touto výstavou jeho zlínské echo odeznívá. Přestože prakticky vždy točil krátké nezávislé filmy, byl v sílící skupině umělců, jejichž hlavním způsobem vyjádření je právě technický obraz, vždy pokládán za notorického malíře. Jeho poznávacím znamením bývaly odjakživa osobitý realismus, umírněný, ale přesto docela snadno identifikovatelný, šťavnatý rukopis a naprvní pohled konvenční náměty prací. I když by se mohlo zdát, že svéráz jeho obrazů šel ruku v ruce s nepochybnou původností, byl jedním z jeho hlavních tvůrčích principů velmi často jakýsi „frivolní remake“. To však nic nemění na skutečnosti, že právě Soukupovy obrazy vždy něčím téměř dokonale ztělesňovaly dobu, v níž žijeme. Je to doba monologů, kdy jakákoliv výpověď je jen více či méně efekt REPRINT ním a promyšleným systémem citátů. Jestli v tomto smyslu promluvit i o Soukupovi jako člověku, stačí třeba připomenout slova Alfreda Kubina ze Země snivců. „Skutečně špatným chlapem bývá umělec zřídka, tu a tam se dopustí nějaké malé sprostoty, ale nic víc.“
Výstava laureátů s sebou vždy nesla prizma pomníku dosaženého vítězství, a proto je pro ni podoba bilanční přehlídky vhodnější, než cokoli jiného. V našem životě a v našem světě pro nás ovšem platí jen jedna událost, píše Maurice Maeterlinck, a tou je právě naše smrt. Proč tedy nepřipravit Posmrtnou výstavu už teď? Pomník jako pomník. Konec se blíží každým dnem. Konečně, je jisté, že ta následující posmrtná výstava se příliš lišit nebude. Snad na ni bude o několik obrazů víc.

Praha 4. 3. 2003

Radek Wohlmut je výtvarný teoretik a kurátor.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze série Ženy: Charlene Tiltonová, která ve známém seriálu ztělesnila Lucy Eweningovou, olej na plátně, 140×200 cm, foto: archiv autora.

Ze série Jídlo: Jitrnice, olej na plátně, 80×70 cm, foto: archiv autora;

Ze série Dobrodružné prázdniny: Náčelník se přenesl…, malba, 120×80 cm, foto: archiv autora;

Přibité Slunce, záběr z filmu,archiv autora;

Ze série Jídlo: Ananas, malba, 120×120 cm, foto: archiv autora.

Find more stories

Články