Smutný chlápek KW

21. 12. 2007

V pražském multifunkčním prostoru Meet Factory prezentoval do 14. 5. 2008 Igor Korpaczewski svoji instalaci Wake UP!
Docela by mně zajímalo, jestli KW skutečně baví auta a erotické fotografie. Obojí v archaickém a sentimentálním hávu. Ono už to dnes není to, co to bývalo. Obojímu dnes chybí tajemnost, nádech čehosi výjimečného, co činí náš stereotypní život zajímavějším. Dnes je to všude. V první místnosti – silueta kovboje, v druhé – hlava v helmě, letadlo, atomový hřib. V třetí dodávka, pneumatiky. „Chlapská“ poezie (je to prý poezie). Mimo to: v jedné místnosti spící/snící hlava se zavřenýma očima, v jiné ženská hlava (že by v přírodě ?), ještě jedna hlava, mužská, na ondřejském kříži. A nějaké drobnosti – instalační, prostorové, velmi nenápadné. Pološero. Na vernisáži – kytara, zmítající se tanečnice, pivo v kelímcích. Zrealizovat velkoplošnou, nástěnnou malbu – komu se to dnes podaří? Potřeba tohoto druhu reprezentace se vytratila. Malba, která si obvykle dělá nárok na trvalost, zmizí, bude destruována. To je rozpor. Někdo zmínil, že je zde podobnost s tibetskou mandalou. Myslím, že KW nepůjde naházet pomalované tvárnice do Vltavy. Malba zmizí v průběhu galerijního provozu. Detaily tváří se podobají filmovým záběrům. Není tu moc celků, ale filmovou řečí mal by trochu mluví. Střídání dramat a zklidnění: výbuch x sen, jízda x zastavení, soukromí x? Je zde něco jiného než soukromí? Postavy jsou uzavřené do sebe, nekomunikují, mlčí. Jsou zklamané nebo smutné z toho, že pouze sní. Sen o zábavnějším životě: auta, ženský, letadla. Sen o dlouhých „zážitkových“ prázdninách. Vytržení ze všednosti. Ale probudit se pochopitelně nelze. Postavy jsou osamocené – jednotlivci. Žádné dvojice nebo kompozice figur.Charakteristické rysy tváří – jsou idealizované. Jako na portrétech bohů, kterými se KW zabýval jindy. Tváře jsou velmi všeobecné, abstraktní. To je dobře. To, co je na jiných současných malbách nesnesitelného, je jejich konkrétnost. Hlavně proto, že je velmi iluzorní a chtěná. Namalovat portrét není možné jinak, než v žánru karikatury. A o ni KW nejde. KW vůbec není vtipný, je to esencialista. Zní to směšně, ale je to tak. A proč tedy maluje hlavu, když stačí namalovat vajíčko? No, ono to vlastně není totéž.

Václav Hájek

 

Igor Korpacewski: detail dočasné nástěnné malby, realizováno v Meet Factory, 2008, foto: Tomáš Souček.

Find more stories

Články