Rafani v galerii Zdeněk Sklenář

21. 12. 2007

Každý svobodný jedinec vržený do světa je obklopen univerzem věcí a vztahů, svým každodenním jednáním tento empirický systém neustále přetváří. Člověk však není pouhým individuem (i když by si to třeba Margaret Thatcherová nebo Václav Klaus přáli), ale je zároveň součástí lidské společnosti v tom nejširším smyslu a (nejde-li o deprivanta) je také součástí jistých rozvrstvených sociálních skupin. V případě sociální skupiny hovoříme pak více než o jednání o činnosti – o smysluplném chování, jímž se dotyčná skupina snaží dosáhnout určitého společně vytyčeného cíle. Jaký skutečný smysl, kromě naplnění touhy nebo peněženky, má činnost umělecká, zůstává dodnes předmětem sporů, diskursů, hádek i bojů. Zůstává, ba je stále více také předmětem, středobodem samotné umělecké tvorby. Je-li umělecká tvorba ve velké většině činností spojenou s jednáním jedince, oč složitější se pak jeví tázání po smyslu umělecké činnosti v rámci umělecké skupiny. Raná tvorba skupiny Rafani dávala jistý náznak odpovědi v její sociální angažovanosti – vstupovat do veřejného prostoru, kriticky komentovat společenské problémy, poukazovat na chyby v systému a naplňovat tak ideu občanské společnosti – to jistě nějaký smysl mělo. Pokud se však dnes, jak alespoň Rafani tvrdí, politika ze skupinového programu vytrácí, stává se otázka po smyslu skupinové tvorby palčivější než dřív. Pro Rafany se samo toto hledání smyslu stalo smyslem, když před rokem uvalili embargo na veškeré textové výstupy ohledně své skupiny (na svých webových stránkách začernili staré texty včetně popisek u fotografiía přestali vydávat tiskové zprávy k novým akcím), vlastní logo se psí hlavou nahradili černým puntíkem, v jistém smyslu se stáhli ze scény (I když na druhou stranu akcelerovali své sólové umělecké kariéry – rozhodně v případě Marka Meduny, Luďka Rathouského nebo Jiřiho Franty.) a rok pracovali na sérii polotajných performancí. Do určité míry tady lze vysledovat příbuznost s projektem Marka Meduny a jeho přítelkyně Andrey Součkové pro galerii Jelení, kteří po dobu jednoho měsíce denně věnovali „umělecké“ práci mytickou zákonem vymezenou osmihodinovou dobu (s půlhodinovou přestávkou na oběd), co konkrétně bylo objektem jejich tvorby, bylo určeno dodatečně. Také třiadvacet performancí skupiny Rafani obsahovalo striktně vymezený čas, jasně vymezené úkoly, většinou banální, či zbytečné, absurdní, spojené s každodenností, s existenciální zkušeností, někdy evokující trest (klečení na hanbě v prostorech pražského metra), důležitým prvkem bylo také zapojení synchronicity a vzájemnosti, vše zabaleno do efektní elegantní dočerna vyčištěné rafanské estetiky (nikdy nechybí černé uniformy, dokonce i vejce, která nechají Rafani na silnici zdestruovat projíždějícími automobily jsou natřená na černo). Tato kolektivní dekonstruktivní autoanalýza byla posléze odprezentována prostřednictvím dvd edice (na jejímž vzniku se podílel režisér a nyní nový člen Rafanů, David Kořínek) a samostatné výstavy v Galerii Zdeněk Sklenář. Média tentokrát výstavu skupiny přešla mlčením, nekonala se totiž žádná kontroverze, žádná provokace. Jen umění. Embargo na textová vyjádření o Rafanech se šíří.

Milan Mikuláštík

 

Rafani: záznam akce, 2007, foto: archiv skupiny Rafani.

Find more stories

Články