Nové Nové Muzeum

21. 12. 2007

JMÉNO BOWERY VYVOLÁVÁ u Newyorčanů záblesky sentimentu. Tato ulice byla po desetiletí synonymem pochybné a problémové oblasti, ale pak z ní, nahrazeny luxusními byty a drahými restauracemi, zmizely obchody s gastronomickými potřebami a ošumělé bary. Od té chvíle se časopisy a průvodci po New Yorku se směsí hrůzy a melancholie předhánějí v popisu časů, kdy se údaje o výši nájemného a počtu zločinů na Lower East Side podobaly dnešnímu stavu – jen s opačným znaménkem, a kdy byl legendární klub CBGB neustále plný pořádných punkerů.
Teď má New York na rohu Prince Street a Bowery nové muzeum. Bylo otevřeno prvního prosince minulého roku a dostalo se mu jednoduchého a půvabného jména: The New Museum, Nové muzeum. Znalci mu ale raději říkají „The New New Museum“ – Nové nové muzeum, což vypadá jako programový záměr naznačující, že je v něm všechno jinak. Cíl architektů a kurátorů také nebyl o nic menší.
Za to, že vůbec nějaké nové muzeum má, vděčí New York především omezenosti svých muzejních ředitelů, kteří skoro před třiceti lety z Whitney Muzea na hodinu propustili Marcii Tucker proto, že nebyli spokojeni s jejím přístupem k umění, a zvláště pak ne s jejím pojetím výstavy Richarda Tuttla. Marcia Tucker se nenechala zastrašit a hned následujícího dne po svém neslavném odchodu z Tribeky si otevřela vlastní muzeum. V následujících letech se z něj stala brána k novým objevům: již v roce 1980 tam například vystavoval Richard Prince. V roce 1999 převzala vedení muzea Lisa Phillips Tucker, také původně z Whitney, a rozjela plán na výstavbu nové budovy za 50 milionů dolarů.
Smlouva byla uzavřena s japonskými architekty Kazuyo Sejimou a Ryue Nishizawou, spolupracovníky z tokijského architektonického studia SANAA. Toto studio si vybudovalo pověst díky skvělým projektům konceptuálních budov, které byly – k úžasu mnoha lidí – skutečně realizovány. Architekti ze SANAA přistupují ke konceptům vnitřního a vnějšího, veřejného a soukromého prostoru od základu jinak a budují je v novém, jemnějším uspořádání. Projekt Moriyama House je posunul do role filozofických autorit své generace v oblasti experimentálních budov. Sejima, narozená roku 1956, žákyně Toya Ita, a o deset let mladší Nishizawa založili své společné studio v roce 1995. Atelier SANAA, který se před deseti lety v mezinárodním měřítku proslavil stavbou Muzea Současného umění 21. století v Kanazawě, staví v současnosti také Zollverein School of Management and Design v německém Essenu. Sedmipatrová budova, obnažená betonová krychle, vypadá, jako by vůbec nebyla členěná na patra; různě velká čtvercová okna budí dojem, že je architekti do čerstvého betonu vytlačili formičkami na cukroví. Koncentrují se u dolního okraje budovy, kde fasáda získává podobu rozpletené rozpadající se betonové sítě, jež obnažuje lesklé tělo; směrem nahoru se tvar budovy zpevňuje a oken ubývá. Veřejné části školy se nacházejí v místech, v nichž se fasáda otevírá a stává se hrou okenních rámů, zatímco soukromější prostory se soustředí tam, kde v plášti budovy dominuje beton – to je ale asi tak vše, co fasáda o budově prozrazuje. Modernistický názor tvrdící, že fasáda by měla odrážet to, co se děje za ní, protože jinak je lživá, a jako takovou je třeba ji z morálního hlediska odmítnout, zde byl hozen přes palubu: zvenku je nemožné zjistit kolik pater v noci vypadá jako schéma galaxie plné čtyřcípých hvězd.

U newyorského projektu přispívá k výraznému výslednému dojmu především právě fasáda: na první pohled v ní prakticky nejsou vidět žádná okna, jen stříbrošedý třpyt. V závislosti na dopadajícím světle pak vypadá budova buďto jako jasně bílá, matně našedlá nebo svítivě stříbřitá – to vše díky hrubé ocelové síti, která jako záclona pokrývá vše včetně oken. Uvnitř sice občas přispívá k lehce vězeňské atmosféře, na druhou stranu je ale díky této síťové fasádě (a ta je podle Toshihiro Okiho, architekta ze SANAA, důležitá také z hlediska pojištění) možno otevřít okna i dvacet metrů nad zemí a nechat do kanceláří proudit čerstvý newyorský oceánský vzduch, což je jistě daleko příjemnější než obvyklá klimatizace. Ocelová síť navíc přispívá k zajímavému efektu při pohledu z dálky: dokončená budova se velmi podobá modelu, na němž nebyly detaily, jako například okna, vůbec zohledněny.
Všudypřítomná šeď fasády připomíná mnoha lidem Světové obchodní centrum, ačkoli z teoretického hlediska je budova od architektů SANAA jeho pravým opakem. Zatímco „Dvojčata“ byla s ničivou rozhodností vztyčena přímo vzhůru kolem svých výtahových šachet, připomíná Nové muzeum spíše hromadu bláznivě poskakujících kontejnerů. A právě přesahy vzniklé tímto „poskakováním“ jsou na tom všem nejzajímavější – na jednom místě tak vzniká terasa, zatímco jinde zase světlo skrze úzkou štěrbinu ve stropě dopadá do výstavních sálů. Tvůrci ze SANAA svůj mrakodrap napumpovali pořádnou dávkou rock ‚n‘ rollu – houpající se boky vytvářejí úzká schodiště, průhledy napříč rozsáhlými prostory i výklenky jaké se jinde jen tak nevidí.
Úplně dole, na úrovni ulice, nadzvedává dům své ocelové sukně a vy můžete přes lesklou fasádu nahlédnout do kavárny – do veřejného volně přístupného prostoru určeného pro speciální výstavy. V noci odtud na ulici poblikávají videoinstalace a zalévají chodník odrazy umění. Je to záměr, způsob, jak pozvat k návštěvě místní obyvatele, protože vše v této budově je vymyšleno jako pozvánka, jež mluví sama za sebe. Stavba nepřipomíná ani tak vrcholně dramatický chrám umění, spíše velmi dobře navrženou současnou dílnu. Atelier SANAA využívá jednoduché materiály, jako plexisklo, neonové trubice a drátěné pletivo, ale všechny je dovede naaranžovat tak, aby vypadaly elegantně, lehce, průhledně a vůbec tak trochu jako iPod. Muzeum je v zásadě věž složená z pootevřených a prostupných bílých krychlí – a je zcela namístě číst to jako symbolický odkaz k programové náplni muzea, což plně dokládá první výstava.
Kurátory byli Massimiliano Gioni, mimo jiné spolukurátor 4. Berlínského bienále, Richard Flood, bývalý hlavní kurátor Walker Art Centra v Minneapolis a Laura Hoptman. Jejich výstava „Unmonumental“ předvádí sochy a objekty vytvořené většinou z drobných rozpadajících se kusů odpadu, běžných rozbitých předmětů, úlomků civilizace v nejrůznějších podobách, jež tak, jak jsou k sobě připevněny, budí záměrně heterogenní kolážovitý dojem. Výsledkem je umění, které se nesnaží vysvětlit „svět“, „válku“ a „lidstvo“ jako obrovské estetické celky, nelpí na povrchním a od života odtrženém způsobu práce, ale namísto toho nabízí nahromaděné shluky a střety mezi soukromými mytologiemi, odkazy a výstřednostmi, někdy neproniknutelné, jindy jemně vyvážené, občas drzé. Umění, které čerpá svou výbušnou sílu z odmítnutí individualistického emočního dramatu.

Na výstavě je zastoupeno překvapivě mnoho německých umělců, mj. již známí Anselm Reyle, Manfred Pernice a Isa Genzken, ale i nové objevy jako berlínský tvůrce Tobias Buche, který skládá výtisky internetových stránek, fotografie,obrázky z časopisů a osobní památky do působivých mnemonických mobilních objektů. Gioni ale tvrdí, že výstava je v tuto chvíli pouze na svém začátku. V průběhu dalších měsíců se bude postupně proměňovat a stane se tak svého druhu programovou výstavou o vystavování. Na zatím ještě bílých stěnách postupně vybují umění. Mnoho umělců, jako Trisha Donnelly a Anthony Burdin, má na výstavu dodat zvukové instalace, a to, co začalo jako formálně poměrně konzervativní skulptura se postupně promění v koláž obrazů, tvarů a zvuků. A když jeden z přizvaných umělců vyrazí ven na ulici, recituje tam texty o válce a lásce – pomocí mobilního telefonu je přenáší do muzea – je to také součástí programu. Předpoklady, z nichž se Nové muzeum snaží vycházet, jsou dost odlišné od přístupu velkých evropských a amerických muzeí současného umění, jež záměrně představují umění ve svých chrámech jako něco posvátného, co pochází z nadzemských výšin. Nové muzeum je blíže divadlu, není místem, kde se věci soustřeďují, ale místem, kde se předměty a zvuky předvádějí a vrhají jeden na druhý. Bude zde vystavováno umění, jež dovnitř přinese obrazy, předměty a zvuky běžného světa, pod tlakem je očistí, přimáčkne k sobě, pak je od sebe zase odtrhne a nechá je být.
Tvrzení, že samo Nové muzeum změní tvář života venku prostřednictvím výpadů proti okolním luxusním developerským projektům, je ukázkou dialektické chyby ve zpětné vazbě mezi uměním a životem. V postupujícím soumraku se kolem, po Bowery, jako předvoj armády posledních trendů prožene černý Range Rover a prudce zahne na Bond Street, kde Herzog & de Meuron právě staví chaoticky neobarokní komplex luxusních bytů. A zatímco jejich marketingové oddělení v reklamách s oblibou využívá blízkost Nového muzea a „nového SoHo“, většina umělců si už bydlení na Bowery nemůže dovolit. Ale skutečnost, že takto krásná muzejní budova vlastně svou pouhou přítomností odsunuje pryč to, co chce sama ukázat, není jen problém Bowery.

 

The New Museum, pohled do výstavních prostor;

Isa Genzken: Slon, 2006, dřevo, umělá hmota, umělohmotné trubice, umělohmotné fólie, umělé květiny, látka, bublinková fólie, lak, sprej, 198x218x99 cm. Soukromá sbírka z Philadelphie.

The New Museum of Contemporary Art, New York. Projekt Sejima + Nishizawa / SANAA, foto: Dean Kaufman.

 

Niklas Maak je kritik umění z Frankfurter Allgemeine Zeitung. Žije a pracuje v Berlíně.

Find more stories

Články