K příležitosti retrospektivní výstavy skupiny MINA v galerii etc.

21. 12. 2007

Docent J. H. Kocman, kterého Mina během studií na brněnské FaVU pravidelně navštěvovala, aby čerpala z jeho mimořádně zásobené knihovny, často říkal: „v umění není důležitý u koho studujete, ale s kým se kamarádíte“ a občas ještě přitvrdil „jsi tím, s kým se kamarádíš“. (Tuto jeho myšlenku o několik let později dotáhla Mina do vizuální dokonalosti dílem Popletená identita.) Ačkoliv byl J. H. Kocman pro Minu v mnohém určující, být jím nešlo. Stejně jako hora Sezam se otevřel svým studentům jen při dodržení předem stanoveného času, přístupovým heslem bylo správné oslovení. Na jednu stranu velmi lpěl na dodržování hierarchie a stanovených regulích, na druhou miloval umění konceptu a akce. Myslím, že tyto schizofrenní růstové podmínky měly na humor Miny zásadní vliv. Ten se poprvé výrazněji projevil v práci Tradice vertikality v Bretani. Mikuláštík s Nálevkou pozvaní do Francie na mezinárodní sympozium, v souladu s typicky českou snahou nevyčnívat a zapadnout do prostředí, navázali na etnografický kontext místa tím nejpřístupnějším prostředkem, jenž jim byl k dispozici – krabicí od mléka trvale přivázanou na hlavě, na výšku, tak aby co nejvíce korespondovala s tradičními vysokými čepci místních žen.

Společný humor je pro mě osobně tím nejpřirozenějším vysvětlením toho, proč mají i jinak zcela samostatní umělci potřebu utvářet vícehlavé formace. Sám se prostě člověk tolik nenasměje. Již sama existence skupin bývá publikem rychleji registrována, protože se jaksi samozřejmě očekává, že motivací k seskupení byla nějaká výrazná myšlenka nebo názorový proud. Přesvědčení, že v jednotě je síla, onu sílu spoluutváří. Postoje a emoce vyjadřované skupinově jsou tudíž okolím přijímány s daleko větším respektem nebo obavami, než kdyby je prezentoval jednotlivec. V případě Mikuláštíka s Nálevkou je navíc Mina na dálnici každého z nich především prostorným odpočívadlem, na němž je možné dělat všechno to, na co v jejich vlastním dopravním prostředku není dost místa, nebo čeho si v něm z důvodů bezpečné jízdy netroufnou.
Dílem, které se k uvedenému vztahuje a zaroveň nejvýrazněji Minu charakterizuje, je jejich projekt Koalice pro časopis Umělec. Dlouho jsem tento fake na jejich možnou homosexualitu neměla ráda, přitom vlastně, proč bych měla. Koaliční partneři další podporu nepotřebují, vystačí si sami, i když k tomu, aby měli společný jazyk, nemusí být nutně jedno tělo.
Chronologicky poslední prácí zahrnutou do retrospektivního výběru je automat na vodu, vyjma obsahu totožný s těmi na chodbách úřadů a kanceláří. V láhvi, kterou Mina preventivně přistavila ke dveřím galerie, je ale místo vody vodka. Někomu se dlouhá léta zaměstnání úročí coby zaplacená zkušenost, u obou výše míněných autorů jde spíše o nabytí nové citlivosti. Dalo by se skoro říct, že umělci zde odhalují niterná zákoutí prudce se rozvíjející společnosti, pro mě je ale práce Miny důkazem, že umění ještě stále dokáže dělat zázraky, přestože s těmi v Káni mají společného jen velmi málo.

Jana Kalinová je vizuální umělkyně, žije a působí v Praze.

 

 

MINA (M. Mikuláštík & J. Nálevka): retrospektiva 1995-2007, etc. galerie, foto: Jiří Thýn;

Tradice vertikality v Bretani, 1999, série fotografií-fotoperformance, foto: archiv autorů;

Popletená identita, 2003, video z počítačově manipulovaných fotografií,7min.,foto:archív autorů.

Find more stories

Články