5. berlínské bienále rozhovor s kurátory

21. 12. 2007

Během příprav 5. berlínského bienále si kurátoři Adam Szymczyk a Elena Filipovic našli chvíli, aby pro čtenáře Flash Artu zodpověděli několik otázek.

 

Flash Art: Poslední berlínské bienále bylo mnoha způsoby inovativní. Tým Wrong Gallery hodně riskoval. Zdálo by se, že cokoli přijde po nich, musí se nějakým způsobem vyrovnat s jejich odkazem. Cítíte přítomnost tohoto odkazu? A pokud ano, jak se k němu chcete postavit?
Adam Szymczyk: Nejsem si tak úplně jist, jestli je možné se riziku úplně vyhnout, pokud člověk bere věci vážně. Patří nám 5. berlínské bienále a jsme si dobře vědomi všech předchozích čtyř ročníků. Třetí ročník, připravený samostatně Ute Metou Bauer za pomoci velkého množství berlínských kulturních promotérů byl dobře promyšlený, ale zdá se, že ne příliš populární. A možná, že ani nemohl být. Je mi líto, že jsem neviděl úplně první ročník, který byl také připravován týmem, v němž navíc bylo i mnoho dnes již velmi známých a respektovaných umělců. Druhý ročník jsem už viděl osobně a líbil se mi na první pohled.
Elena Filipovic: Myslím, že to, co Adam říká, je přesné a důležité: když člověk začne pracovat v jakékoli instituci nebo organizuje jakoukoli akci, je vědomí toho, co se odehrálo před ním dost podstatné. Jde ale také o to vytvořit něco smysluplného, co naváže zajímavým, a možná dokonce drzým způsobem na celou dlouhou historii.

FA: Jakým způsobem se chystáte pracovat s kontextem?
A.S.: Jsme připraveni přijmout ho za svůj. Pracujeme v Berlíně, v centru rychle se proměňující Evropy. Vypadá to, že v Evropě nyní dochází k mnoha ekonomickým a politickým posunům, zatímco umělci se snaží pracovat v Berlíně, ve městě, v němž se ještě pořád cítí relativně svobodně.
E.F.: Existuje tolik různých kontextů, o nichž by bylo možné hovořit – od makrokontextů po mikrokontexty: takzvaně globalizovaný svět, poválečná Evropa, Německo, kdysi rozdělený Berlín, okolí jednotlivých výstavních prostor nebo výstavní prostory samotné… Každý z těchto kontextů má svým způsobem vliv na to, co děláme.

FA: Můžete trochu přiblížit jednotlivé výstavní prostory a důvody, proč jste si je vybrali?
A.S.: Bienále se odehrává na čtyřech hlavních místech. Jedno z nich je Neue Nationalgalerie, kterou v roce 1968 postavil Mies van der Rohe – byl to jeho předposlední projekt a zároveň zakázka, která měla být politickou a estetickou odpovědí západního Berlína Berlínu východnímu. Pak tu máme bývalou továrnu na margarín, dnes KW Institute for Contemporary Art (KW Institut pro současné umění), což je legendární místo v Mitte a zároveň kolébka berlínského Bienále. Třetím místem je proluka na pomezí rychle se obnovující čtvrti Mitte a méně předvídatelného a sociálně problematického Kreuzbergu. Po stržení Zdi, byly prázdné pozemky, na nichž předtím stála, vráceny svým původním vlastníkům, některé však zůstaly ve vlastnictví města. Jsou to chaotická, zarostlá a částečně oplocená území. Ta část, s níž pracujeme, byla nedávno využita sdružením umělců, kteří ji pojmenovali Skulpturenpark Berlin Zentrum. Čtvrtým místem je Schinkel Pavilion, dočasný soukromý výstavní prostor s oktagonálním půdorysem v pozdně klasicistním pavilonu, který byl za druhé světové války zničen a následně počátkem 60. let rekonstruován architektem z Bauhausu, žijícím v NDR. Všechna tato místa jsou heterogenní a inspirativní, což práci v nich mění v jedno velké cvičení.
E.F.: Rozhodnutí, které prostory by mělo smysl pro náš projekt využít, bylo pro nás krajně důležité a to, že pracujeme právě s těmito čtyřmi místy je – spolu s jejich architekturou, historií a polohou v různých částech města – jednou z cest, jak vyjádřit smysl letošního bienále. Bylo také důležité zaangažovat do tohoto procesu umělce. Svým způsobem jsme o umělcích a prostorech přemýšleli zároveň; mnoho umělců nyní vytváří nová díla, která s místy přímo pracují, ale zároveň také místa, na nichž jsou tato díla vystavena, dále komplikují. Protože, jak se zdá, jsou umělci – stejně jako my – zaujati myšlenkou, jak využít konkrétní fyzické podmínky daného kontextu i jeho konceptuální či historické teritorium.

FA: Proč jste se rozhodli pracovat společně, pracovali jste spolu už někdy předtím?
A.S.: Oba sdílíme střízlivý pohled na současné módy a také na zájem o věci, které byly módní v minulosti. Nikdy předtím jsme spolu nepracovali, ale vzájemně jsme věděli o své práci. Respektujeme se. Elena je například odbornice na Marcela Duchampa a přesně v tomto oboru se já cítím jako naprostý amatér.
E.F.: Když mě Adam oslovil, abych s ním pracovala na Bienále, byla jsem nadšená, a to z několika důvodů. V neposlední řadě také proto, že jsem skutečně obdivovala ty jeho výstavy, které jsem měla možnost vidět, také pro samotný fakt, že se na mě vůbec obrátil. To se v uměleckém světe moc často nestává, protože v něm vládnou obavy o pozice a moc. Bylo to asi nějak takhle: „Myslím, že bychom spolu mohli vést zajímavou intelektuální debatu, nechtěla bys se mnou kurátorovat bienále?“ A bylo to. Měli jsme společný základ a myslím, že také smysl pro celek a ten je pro jakoukoli životaschopnou spolupráci nezbytný. Na druhou stranu to bylo hrozné riziko, ta představa, že by to vůbec mohlo fungovat. Ale funguje to a myslím, že docela skvěle.

FA: Můžete nám říci něco o zaměření bienále? Jaké jsou jeho cíle? A jaké umělce jste vybrali?
A.S.: Pracujeme na výstavě a ne na seznamu umělců. Našim cílem je připravit bienále, o kterém se bude mluvit a bude na něj jezdit hodně lidí z nejrůznějších koutů světa. Pozvali jsme umělce schopné improvizovat a vytvářet díla na základě vzájemné diskuse s námi, ve vztahu k městu a k výstavním prostorám.
E.F.: A možná, že to, co z bienále dělá událost hodnou debaty, je jeho příspěvek k dnešnímu stavu věcí – bienále je jako objektiv, kterým pozorujeme svět nebo dokonce nástroj, kterým ho lehce měníme. Naše bienále se o něco takového snaží, a to několika způsoby: máme tu to, co ve výstavních prostorech uvidíte za plného denního světla, ale také to, čemu říkáme „noční výstava“ – tedy série více než šedesáti nočních performancí, čtení a jiných akcí, na nichž se každý večer budou podílet umělci i jiné osobnosti z celého světa. V katalogu tuhle možnost také zkoumáme. Pozvali jsme přispěvatele, které obdivujeme pro jejich citlivý přístup a nekonvenční myšlení, aby do něj napsali texty. Poměrně svobodně jsme se dohodli, jen na základě vzájemných diskusí o rámci bienále, na konkrétních místech a pojmech, které pro nás jsou důležité. Umělci i autoři textů byli vyzváni k tomu, aby zpřístupnili materiály, z nichž čerpají – jakékoli textové nebo vizuální podněty, které mohly ovlivnit jejich myšlení. Blízce také spolupracujeme s grafikem,který připravuje typografické řešení založené na Berlíně, městě tak mobilním, jako samotný proces myšlení, jehož je vlastně metaforou. Výstupem je kniha, již je možno považovat za další prostor, v němž se vytvářejí a diskutují různé interpretace a historické i myšlenkové antigenealogie – stejně, jako na samotné výstavě.
A.S.: Jak už jsme naznačili dříve, na Bienále je mnoho site-specificprojektů, které vycházejí z naší debaty s umělci. Nechceme sice moc mluvit o konkrétních jménech, ale mohli bychom možná prostřednictvích několika již dost pokročilých projektů alespoň trochu naznačit, co se na bienále bude dít. Rumunský umělec Da-niel Knorr žijící v Berlíně připravuje pro Neue Nationalgallerie spe-ciální projekt, částečně založený na jejích sbírkách, koncipovaný také jako odpověď na ikonickou stavbu od Miese van der Rohe, zvláště jako na architekturu, v níž se přestavuje „národní dědictví“. Cyprien Gaillard pracuje na site-specificdíle, které bude k vidění pod širým nebem. Tato práce navazuje na zájem tohoto francouzského umělce o land art, o rozvaliny a modernismus v architektuře. Polská umělkyně Paulina Olowska připravuje cyklus velkoformátových maleb oživujících dílo lidové malířky Zofie Stryjenske ze 20.let 20. století, které bylo historií z větší části zapomenuto. Projekt navazuje na menší výstavu, na níž funguje Olowska v roli kurátorky díla Stryjenske. Tato výstava tvoří součást cyklu pěti malých alternativních výstav, jež také spolu vytvářejí bienále, a na nichž se podíleli umělci v rolích kurátorů.

 

Elena Filipovic a Adam Szymczyk, kurátoři 5. berlínského bienále současného umění, foto: Uwe Walter.

Find more stories

Články